Ústav - 10. díl

znovu se setkáváme s lidmi z jistého ústavu a jejich bližními
» autorka: kozorožka
10.
„Oběd!“, zavolala paní Berková do prázdné chodby. Za chvíli byli všichni v kuchyni.
„Tak jaký byl ples?“, zeptal se profesor Berka. Sám na plese nebyl. Jeho ročník nematuroval a on neměl tyhle hlučné akce rád. Jeho žena taky ne. Nebo si to alespoň myslel. Neříkala nic.
„Já myslím, že Milada si to užila,“ zašklíbila se Adéla.
Milada do ní zabodla oči a nadechovala se k odpovědi, ale Adéla jí skočila do řeči.
„ Jen se nedělej,“ řekla jedovatě, „však já vím, v kolik jsi přišla.“
„No a co“, řekla pomalu Milada, „u mě nic nového, ale ty se pochlub“.
Oči obou rodičů se stočily na Adélu, která poněkud zrudla. Nastala chvíle ticha.
„No a co“, řekla do ticha Adéla, strčila do myčky nádobí a zmizela z kuchyně.
Rodiče se tázavě podívali na Miladu.
„Začala si s Ondatrou“, řekla.
„S tím parohatým tlusťochem?“, řekl profesor Berka, který překvapením zapomněl na svoji obvyklou distingovanost.
Paní Berková se zamračila. Vadilo jí, že Milada nevynechá žádnou příležitost udělat si z mladší sestry legraci. Adéla měla podle ní smůlu, že byla vždy tak nějak ve stínu Milady. Byla menší a zavalitější, řídké vlasy stažené do culíku. Na jakýkoli pokus o radu reagovala podrážděně. Docela se s Ondatrou k sobě hodí, pomyslela si hořce.

„Já že bych měla jít k psychologovi?“, řekla primářka Zíková zoufale, když usrkávala kávu.
„A co chceš dělat jiného?“, řekla dcera. Syn jen přitakal.
„Ty se snad svěříš někomu v ústavu?“, řekla dcera.
„Nikdy“, odvětila prudce Zíková.
„Můžeš k němu hned zítra ráno, domluvila jsem to“, řekla opatrně dcera.
Čekala, že se bude bránit a nadávat jako obvykle. Byla však zticha.
„Máš přijít hned v osm“, pokračovala dcera.
„Vezmeš si pár dní dovolenou, ne?“, dodala.
„Nemusí“, vstoupil do debaty syn. „Naše obvodní lékařka jí napíše neschopenku“, ptal jsem se jí.
Obě se na něj překvapeně podívaly.
„Byl jsem si tam pro nějakou zprávu“, řekl skoro omluvně.
Zíková se dívala z jednoho na druhého. Děkuji, řekla pak tiše. Položila hlavu na stůl a začala brečet.
„Dala mi taky pro tebe prášky na spaní“, řekl syn a položil na stůl krabičku léků.
Dcera vyndala z krabičky jeden prášek a položila jej před matku.
„Zbytek si raději vezmu k sobě“, řekla tiše a dala matce sklenici vody na zapití.
Naznačila pak bratrovi, že má jít s ní do sousedního pokoje.
„Fotr volal, že si chce přijít pro věci“, začala hovor. „Musíme to zorganizovat tak, aby ho nepotkala.“
„Jo“, řekl syn. „Já půjdu někam s mámou a dáš mu to ty, protože já bych mu dal přes hubu“, dodal temně.
„Je to ubožák“, přikývla dcera. „Ale dalo se to čekat.“
„Asi jo“, pokrčil rameny, „ale vidět ho rozhodně nechci. A tu jeho pindu už vůbec ne.“
„Kašli na to“, konejšila ho sestra. „Ať si dělá, co chce. My musíme pomoct mámě, ne?“

Filip seděl na lavičce parku ústavu a sledoval zpovzdálí skupinku pacientů z jeho oddělení. S nikým z nich se nesblížil. Nerozuměl jejich problémům, kvůli kterým tu byli. Přepracovanost, manželské neshody, pocit ztráty smyslu života, nic z toho neznal. Nebo si to alespoň nepamatoval. Brzy odchází domů. Zavzpomínal na dlouhé období na prvním oddělení. Na samotu, která mu nevadila, na motýly, kteří odletěli a už se nevrátili. Tyhle vzpomínky byla vlastně docela pěkné, ale nebyl to skutečný život. Vlastně se tam před životem schovával. Teď mu to došlo. Chvíli zalitoval ztraceného času, ale pak myšlenku zaplašil. Žádné kdyby neexistuje. Co ho čeká venku? Trochu se toho obával. Byl zvyklý, že se o něj někdo stará, nic nemusel řešit. Svoboda není zadarmo. Všechno to probral s primářem Berkou. Může sem kdykoli přijít. Nepřeceňte své síly, varoval ho primář. Možná měl na mysli Anežku, o jejich vztahu věděl celý ústav. Filip se neptal. Nejspíš to myslel obecně, řekl si Filip, a určitě má pravdu. Nikdo by neměl přeceňovat své síly. To byla jeho zkušenost z druhého oddělení. Další byla, že pýcha předchází pád. V jedné chvíli jsi mocným ředitelem a v druhé ničím. A třetí zkušenost byla, že nic není samozřejmost. Že vztahy, které se nepěstují, uvadají. Vlastně mu pobyt na druhém oddělení dal hodně, uvědomil si včera. Stačí jen poslouchat příběhy druhých. Řekl to hned primáři Berkovi. Ten se usmál a řekl, ano, na tom je hodně pravdy, ale jednu věc je třeba dodat: zkušenost je nepřenosná. Když něco zažiješ, je to úplně jiné, než když ti o tom někdo vypráví. Třeba sex. U vyprávění chybí ten prožitek. A platí to stejně i o negativních zážitcích. Bude to tak, pokýval hlavou Filip. Já bohužel o své starší zkušenosti přišel, ale postupně se mi vracejí. Dobré i ty špatné, dodal.

Filip vzhlédl a uviděl, že se k němu někdo blíží. Povědomá postava v bílém plášti. Doktor Ondatra.
„Zdravím vás“, pozdravil ho zvesela, když k němu došel.
Filip ho nepoznával. Asi je jiný, když není na tom svém oddělení, pomyslel si.
„Prý jdete brzy domů, tak hodně štěstí“.
Filip se lehce usmál. Zvláštní pocit, bývalý vládce nad jeho osudem, a teď jsou jako partneři. Zdálo se, že si to doktor neuvědomuje.
„Co nového na prvním oddělení?“, zeptal se ho.
„Můžu se vedle vás posadit?“, zeptal se Ondatra.
Filip přikývl.
„Je tam teď klid“ řekl doktor a široce se usmál.
„Je dnes krásně, že?“, řekl a natočil tvář slunci.
Podíval se na Filipa a všiml si jeho tázavého výrazu.
„Primářka je dlouhodobě nemocná a pacienti jsou celkem v pohodě. Tedy stabilizovaní, domů asi jen tak nepůjdou“, dodal s úšklebkem.
„Doufám, že paní primářka není vážně nemocná“, řekl Filip.
Rád ji moc neměl, ale nic zlého jí nepřál, jako nikomu. Ondatra se zatvářil potutelně.
„Psychické problémy“, řekl pak.
„Nemoc z povolání?“, odvážil se Filip.
Ondatra zavrtěl hlavou.
„Doma“, řekl na vysvětlenou a nastavil tvář opět slunci. Doma to měl teď taky zajímavé.
Tipů: 4
» 19.12.22
» komentářů: 0
» čteno: 116(6)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Ústav - 9. díl | Následující: Ústav - 11. díl

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.