Ústav - 8. díl

další díl spleteného příběhu lidí z jistého ústavu a jejich blízkých
» autorka: kozorožka
8.
Po schodišti domu Berkových kráčel pomalu postarší elegantní muž. Profesor Berka slyšel v domě hlasy, ženy už byly doma. Byl pátek, těšil se, že si o víkendu odpočine. Učil na místním gymnáziu, stejně jako profesorka Králová. Místní gymnázium bylo vyhlášené kvalitní výukou humanitních předmětů. Byl mezi studenty také oblíben, snad ještě víc, než ona. Studenty si domu sice nezval, ale na tom nezáleželo. Byl to laskavý a moudrý muž. Vyzařovala z něj zvláštní aura. Sdílel s profesorkou Královou kabinet. To byl příliš vznosný název pro jednu místnost, kde se tísnili čtyři učitelé. Svoji práci měl profesor Berka rád, ale profesorku Královou rád neměl. Svůj despekt však dobře skrýval. Je to vlastně nešťastný člověk, říkal si. Proč si potřebuje něco dokazovat. Před studenty vystupovala jako na jevišti. Její přednášky byly zdá se zábavné, ale má snad ona potřebu dělat šaška? A ten její románek s profesorem Zouvalem byl veřejným tajemstvím gymnázia. Zdá se, že i ten její muž to ví. Bylo mu ho taky líto. Co by dělal na jeho místě? Nevěděl. Kdo ví, co by dělal na místě druhého. Zbytečná úvaha, řekl si a vstoupil do obývacího pokoje jejich domu. Byl krásně zařízen a v koutě byl umístěn krb. Nepoužívali jej, měl špatný tah. Ale byl pěkný. V pokoji byla žena i dcery. Umlkly, když ho uviděly. Tři lékařky, řekl si, tři grácie. Jak si byly podobné. A jak každá jiná. Jeho žena i mladší dcera Adéla pracovaly v krajské nemocnici, Milada se dala na psychiatrii. Byl na ně hrdý, ale Adéla mu dělala starosti. Zdálo se mu, jako by byla pořád v pubertě. Se vším byla nespokojená, vše kritizovala. S ním vycházela dobře, jako snad všichni lidé, ale s mámou, a hlavně Miladou, vedly nekonečné debaty. Už ho to unavovalo. Nerad si to připouštěl, ale už se docela těšil, až se holky odstěhují. Nebo alespoň jedna. Ale zatím to na to nevypadalo. Neříkal nic, jako obvykle. A jeho žena také ne. Rozuměli si. Beze slov. Jeden pohled stačil. Škoda, že dcery nemají její moudrost, říkal si. Snad ta Milada, ale jak střídá ty muže, no je vidět, že se pořád hledá. Asi to patří k době, povzdechl si.
„Děvčata, nesu vám lísky na ples“, řekl nahlas, a podal jí každé dva lístky.
Teď se mě zeptají, koho vezmu, řekla si Milada s obavami. Ale všichni mlčeli. Vlastně se jí na ten ples moc nechtělo. S Petrem se už rozešla, nikoho neměla a navíc si na ples gymnázia připadala už dost stará.
Byl slunečný den. Filip se rozhlédl kolem sebe. Ulice. Spěchající lidé. Svět. Znal jen zahradu ústavu, malý svět uzavřený do sebe. Pár stromů a keřů, záhonek bylinek a květin. Byla pěkná. Ale lavičky byly obsazené lidmi hledícími kamsi do neznáma, nebo zvědavě pozorujícími každý pohyb. Nebylo mu to příjemné, nebylo tam žádné soukromí. Ale tady si ho nikdo nevšímal. Přidal do kroku. Pocítil radost z rychlé chůze. Zkusil běh. Za chvíli se zadýchal, nebyl na pohyb zvyklý. Před ním byl rozlehlý park plný vzrostlých stromů. Přistoupil k nejbližšímu a objal ho. Pak se posadil na lavičku a začal lovit plánek města. Musí najít cestu do krajské nemocnice. Rozložil si plánek na kolena. Byl to pěkný kus cesty, ale nevadilo mu to. Rád se projde. V tom se vedle něj ozval udivený hlas.
„Filipe, jsi to ty? Tak dávno jsem tě neviděl. Nikdo nevěděl, co je s tebou. Jako by ses do země propadl.“
Filip zvedl oči. Před ním stál mladý muž a měl na vodítku psa, který vesele vrtěl ocasem. Byli mu oba povědomí. Minulost byla stále jaksi za závojem, který se pomalu rozplýval.
„Ztratil jsem paměť,“ řekl po pravdě. „A ještě se mi úplně nevrátila“, dodal po krátké odmlce. Co říkat víc, pomyslil si, vždyť to je na dlouho. A hlavně, vždyť ani neví, s kým mluví.
„Takže nevíš, kdo jsem“, dovtípil se mladík.
„Spolužák?“, nadhodil Filip. Odpovědí mu byl úsměv.
„Koukám, že to je na delší vyprávění, co“, pokýval mladík hlavou. „Já mám teď fofr, ale nechceš se u mě někdy stavit? Řekni mi číslo mobilu, prozvoním tě a uložíš si mě, jo?“
„Nemám mobil“, pokrčil rameny Filip.
„Cože?“, vyvalil oči mladík.
Jeho zkoumavý pohled mu nebyl moc příjemný.
„Napiš mi své číslo tady na ten plánek. A jméno k tomu. Až budu mít mobil, zavolám ti,“ řekl Filip. „Chystám se si ho pořídit,“ dodal. V tomhle světě je mobil snad nejdůležitější věc, pomyslel si. Na uzavřeném oddělení primářky Zíkové neměl mobil nikdo. K čemu taky. Ale na oddělení primáře Berky měl mobil každý. Přišlo mu to nejdřív trochu jako hloupá věc, taková hračka pro dospělé. Ale brzy pochopil, že se bez něj ve světě neobejde. Možná ho dokonce dřív taky měl.
„Tak čau Filipe, řekl mladík, když mu vracel mapu. A jmenuju se Petr, studovali jsme spolu na gymnáziu, zkus si na mě vzpomenout“, dodal a odešel.
Filip šel pomalu chodbou. Třetí dveře vpravo, postel u okna, říkala sestřička. Vstoupil do dveří. Už ho čekala. Od rána. Ne, od večera. Jejich pohledy se střetly. Jeho první pocit ho překvapil. Je pořád krásná. Trochu se bál, že uvidí zlomeného člověka, uzlíček bolesti a neštěstí, ale uviděl hrdou bytost. Zastyděl se za své obavy, že se na něj pověsí. I Anežka byla překvapena. Slušelo mu to. Žádný pacient, ale prostě mladý muž. Je mladší než ona, uvědomila si se stínem smutku. Po světě chodí tolik pěkných mladých žen a on vypadá opravdu dobře. Zahnala tu myšlenku. Tak jako tak je to jedno, co se stane, stane se, stejně na něj nemám právo, a nikdy nebudu mít. A nikdo na nikoho, jsme tu každý za sebe. Narodíme se a umřeme sami, mezi tím jsme chvíli s někým a chvíli s někým jiným, tak je to vždycky a nenadělám s tím nic.
„Posaď se“, usmála se na něj. Pak si všimla, že má v ruce kytku. Pugét rudých růží.
„Támhle je váza, dík moc. A jak se máš?“
Vyprávěl o ústavu, o primáři Berkovi. „A jak se máš ty?“, řekl na závěr.
„Docela dobře. Začínám rehabilitovat.“
V její řeči bylo odhodlání.
„Co říkají doktoři?“, zeptal se. Cítila v jeho hlase skrývané obavy.
„Budu chodit“, odpověděla prostě.
„To je skvělé! To ti řekli?“, usmál se na ni.
„Neřekli nic“, řekla vážně. „To je mé rozhodnutí.“
Pak chvíli mlčeli.
„Rozumím“, pokýval hlavou.
„Ano, budeš“, řekl po chvíli a stiskl jí ruku. Napadlo ho obvyklé, ty to dokážeš, ale hned to zavrhl. Zbytečná slova, prázdná fráze.
Tipů: 4
» 17.12.22
» komentářů: 0
» čteno: 123(6)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Ústav - 7. díl | Následující: Ústav - 9. díl

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku