Pražské srandy

K úvodu - jsme jedna z největších kaváren v Praze.
Lukrativní místo si vybírá svou daň a když si na záchod zvládneme dojít dvakrát denně, je to takový malý zázrak.
Ve vytížené dny se u nás na místo musí dokonce čekat - do prostřed vchodu kavárny se postaví cedule hlásající "POČKEJTE, PROSÍM, BUDETE USAZENI", kterou mnozí s hlavou vzhůru, by na ni nemuseli koukat, vesele obchází.
Což je moje chvíle.
Chystám se takhle "načapat" manželský (myslím?) pár, jež takhle ceduli odignoroval. Oslovuji pána.
"Dobrý večer, pardón, usazuje vás někdo?"
"Dobrej, ne, rezervaci sice nemáme, ale máme hroznej hlad, takže nám vyberte nějakej krásnej stoleček".
Pán byl vysoký asi k mému nosu, při týhle větě si stoupnul skoro na špičky nepříjemně blízko k mému obličeji.
Mohlo mu být okolo padesáti, žena celou dobu stála za ním.
"Dejte nám prosím chvilku, na krásné místo si počkáte maximálně pět minutek."
V tomhle momentě jsem páru pokynula, aby šel za mnou zpátky do fronty.
Ani jeden nevypadal, že by se k tomu měl.
"Co třeba támhle?"
To se ozvala žena. Ukazuje na neuklizený stůl, kromě drobků od chleba je tam rozmazaný guláš na prostírání a dvě nedopitá pití. Proti gustu žádnej dišputát.
"Samozřejmě, uklidíme vám ho a za moment bude pro vás připravený."
"Dobře tak my si na něj počkáme."
To byl zase skřítek - pán.
Otočili se na patách a rázují si to směrem k tomu svinci.
V mých očích je celá kavárna v plamenech, žrádla lítají vzduchem a z číšníků chčije pot proudem, z nějakého nepochopitelného důvodu ale tito vidí ideální místo, kde šťouchat do vosího hnízda a dát si přitom klidnou, večerní kávu.
Vidím, že je pozdě.
Sedají si oba dva mezi gulášové fleky.
Usmála jsem se na ně, oboum podávám meníčko.
V tuto chvíli na dvacet dva vteřin mizím na myčku, abych je šla proklít, a když se vracím zpět, zběsile na mě pán-skřítek mává proč jim nejdu uklidit ten stůl.
Silou vůle ze sebe vytlačím přirozené "Jistě" - stůl uklízím a po zbytek jejich návštěvy se jim už bohudík nemusím věnovat.
Až do momentu, kdy za mnou paní Skřítková přichází (už v kabátu, na odchodu) a něco mi tiskne do ruky se slovy
"My vám moc děkujeme, byla jste moc příjemná!" a upřímně se přitom usmívá.
Tak si říkám, že alespoň k něčemu to bylo. Otevírám dlaň a vidím modrý knoflík.
Odcházím klít na myčku a jedeme na novo.
Úsměv!