Ústav - 1. díl

Povídka o spletenci lidských příběhů. Upozorňuji předem, že má 20 stran (a zároveň dílů). Kéž vás pobaví, kdo se do ní pustíte. Díky za přečtení.
» autorka: kozorožka
1.
Na nebi přeletí letadlo, je celé černé, bez nápisu, zmizí a k zemi se snáší červený padák. Pomalu klesá k zemi. Blíží se. Co to pod ním visí? Je to bažant. Padák dopadá a bažant peláší pryč, padák za ním poskakuje v trávě. Filip se pomalu probouzí ze snu. Pomaličku, nespěchá. Bažant na padáku, fakt dobrý. Ještě si jednou přehraje hladké přistání, než se rozhodne se definitivně probudit. Otevře oči a dívá se skrz pelest svojí postele na pacienta naproti. Ten je tu teprve měsíc. Filipovi je sympatický. Co tu je, ještě nepromluvil. Jsou tu teď jenom dva. Jirouse, co měl postel u okna, někam odvezli, když se půl dne schovával pod postelí. Sestra Eva na něj nejdřív jen tak mrkla a povídá, nech toho, Jirko, není to vtipný. Jirous se totiž rád bavil tím, že rozveseloval sestřičky. Jenomže tentokrát to bylo jiné. Dva zřízenci ho museli vytáhnout. Třásl se jak osika. Pak tu měl ještě postel Karel Kosil, který šel včera domů. Tvářil se vítězně, když se oblékal. Velice pomalu si zapínal košili a dlouho se díval do zrcadla. Filipovi to bylo fuk. Stejně se oba vrátí.
Život v ústavu byl velice monotónní, ale jemu to ani nepřišlo. Jiný svět vlastně ani neznal. Věděl, že něco muselo být předtím, ale nepamatoval si to. Jediné, co věděl, bylo, že zabil babičku, ale to bylo skoro všechno. Proto byl samozřejmě tady. Byl nebezpečný, všichni jsou tu nebezpeční, proto jsou v oknech mříže a tak. Docela se mu líbilo být nebezpečný. Někdy ze srandy vrčel na sestřičky, a věděl, že se trochu bojí. Nedávaly to na sobě znát, ale on to vycítil. Byla to trochu nebezpečná hra. Někdy přiběhly s práškem nebo injekcí, ale to zas tak nevadilo. Měl totiž potom výbornou náladu.
Jedna věc ho opravdu trápila. Nevěděl totiž, jak to bylo s tou babičkou. Všichni mu samozřejmě tvrdili, že nikoho nezabil. Jenže proč by tu pak byl? Navíc má jasnou vzpomínku, jak stojí nad jejím ležícím tělem. Měla na sobě modré šaty a nehýbala se. Lžou mu, aby ho uklidnili. Vlastě se o tom s nimi raději ani nebaví. Tělo si pamatuje, ale obličej ne. Měla taky takový hrozný nos jako on? Jak ji zabil? Podíval se na svoje hubené ruce. Uškrtil ji? Podřízl nožem? Nepochyboval o tom, že ji zabil. Měl pocit, že je takového činu schopen. Rád se obíral představou, že se v noci vyplíží z pokoje, vyhledá podle chrápání lékařský pokoj, vezme něžně doktora Ondatru do náruče a vyhodí ho z okna. Představuje si, jak se doktor v letu probudí a začne sebou mrskat jak pulec. Nebo sestra Hedvika. S umaštěnými vlasy a neskutečná prsa na nakynutém těle, ramena jak zápasník, věčně nakvašená. Jirous mohl na těch prsou oči nechat, ale Filip to viděl jinak. Rád si představoval, jak ji shodí ze schodů a ona se bude koulet až do sklepa.
Filip se v ústavu nenudil. Často trávil dlouhé hodiny pozorováním. Díval se kolem sebe a viděl věci. Někdy byl pokoj plný motýlů, jindy se tu procházely záhadné bytosti s uhrančivýma očima, s kterými si obvykle porozprávěl. Někdy to bylo trochu strašidelné, to když mu třeba na postel vylezli velcí pavouci. Celou hodinu se jim vydržel dívat do očí, než odešli. Ale pod postel nezalezl. Jirous je srab, to věděl dávno.
Ten kluk naproti mu dělal starosti. Ležel tiše, ale bylo na něm vidět, že s něčím bojuje. A prohrává. Filip občas zašeptal do ticha, hochu nedej se, ty to zvládneš. Pak tiše naslouchal, jestli se něco nestane. Nic. Pamatuje si, že na tom byl také hrozně. Ležel tenkrát nekonečně dlouho napjatě jako struna a čekal, kdy zaútočí. Nevěděl kdo a kdy. Hrůza. Jen tiše čekal. Věděl, že je bezbranný a oni zlí. Mohli být za dveřmi, za skříní, za skleničkou. Nepamatuje si, jak to skončilo. Asi mu dali nějaké léky a všechno zmizelo. Nepamatuje si skoro nic. Je sice ještě mladý, v zrcadle žádné vrásky nevidí a vlasy má jako uhel, ale něco by si pamatovat mohl. Mrtvá babička a spousta bílých plášťů. To jsou vzpomínky jako řemen. Ale Filip má i jiné vzpomínky, které patří jen jemu. S nimi se o tom nebaví. Zase by mu napařili spoustu prášků, motýli by odlétli a zůstaly by mu jen holé stěny.
S doktory se Filip nebaví vůbec. Když se tu zjeví, mlčí. O čem by se s nimi bavil? Na jejich hloupé otázky kašle. On se jich taky neptá, jak se cítí. Ostatně už si zvykli. Když přijdou, pozdraví, pak na sebe civí a mlčí. Filip je ani nepozdraví. Já jim teda dobrý den nepřeju a lhát nebudu, říká si a kouká jinam. Co je tu ten kluk naproti, věnují se naštěstí většinou jemu. Obchází ho ze všech stran a tváří se zkoumavě. Kdyby byl Filip někdy v ZOO, tak by ho napadlo zajímavé srovnání.
Tipů: 6
» 08.12.22
» komentářů: 2
» čteno: 127(7)
» posláno: 0


» 19.12.2022 - 19:21
Jen jsem zatím nahlédla a vypadá to zajímavě... až najdu vícero času, vrátím se ke všem dílům ;-)
» 19.12.2022 - 22:15
Lilith: To jsem ráda :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Sněhová kalamita | Následující: Ústav - 2. díl

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.