odpusť» autor: nikdo známý |
odpusť
ty touhy po těle
i dotyky tak nesmělé
a polibky tam do vlasů
když táhla hejna pegasů
co bylo
zmizlo za lesem
už déle býti nesnese
když ruce tiše v klíně mám
tak aspoň na to vzpomínám
odpusť
mi prosím že jsem ti
nevěřil jako dítěti
a zneužil vše od tebe
abych se zavřel do sebe
odpusť
mi city uvadlé
ty mrtvé oči v zrcadle
víc už vydržet nemohu
popírat vlastní oblohu
ty touhy po těle
i dotyky tak nesmělé
a polibky tam do vlasů
když táhla hejna pegasů
co bylo
zmizlo za lesem
už déle býti nesnese
když ruce tiše v klíně mám
tak aspoň na to vzpomínám
odpusť
mi prosím že jsem ti
nevěřil jako dítěti
a zneužil vše od tebe
abych se zavřel do sebe
odpusť
mi city uvadlé
ty mrtvé oči v zrcadle
víc už vydržet nemohu
popírat vlastní oblohu
Tipů: 17
» 07.12.22
» komentářů: 8
» čteno: 153(12)
» posláno: 0
» nahlásit
» 07.12.2022 - 19:59
nikdo známý: Máš srdce plné lásky, a ono nic, že. A ten pocit, že člověk zmeškal příležitost. Já to mám vlastně taky tak. Říkám tomu utrpení míjení. Jako to měli Tatiana s Oněginem. Nejsou sebehezčí slova, aby přitáhly člověka, řekla bych. Ani činy. Člověk si to asi musí odtrpět. A na bolest duše léku není. Ach jo.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.