Dopisy Adamovi - dopis druhý
jak to tenkrát bylo s tím jablkem (milostná filosofie)
» autorka: kozorožka » Ostatní / Bez zařazení |
Můj drahý,
zdravím Tě, abys zdráv byl. Posílám Ti další porci úvah, poskládaných do vět, které se povinou jako hádci a nenápadně se obtočí kolem Tvé laskavé mysli, prolétnou jako žhavý blesk Tvým nádherným srdcem, aby pak ulétly do ztracena.
Je-li duše věčná a nekonečná, jsme-li vskutku všichni jedno, pak jsme tu byli vždy, jen paměť nás nepustí za zeď prodloužené přítomnosti, které říkáme náš pozemský život, naše pouť od dvojjedinosti spermie a vajíčka, po nekonečno prachu, v nějž se Tvé i mé tělo obrátí a Tvá i má duše se spojí s Jedním a se Vším. Nahlédneme-li za tu zeď ve své fantazii, můžeme uvidět cokoliv, co nám fantazie, ten věčný horký i chladný gejzír duše, ukáže. Ve své fantazii Tě vidím, jak jsi povstal z prachu, z něhož Tě bůh stvořil a nazval Tě Adamem.
Budu Ti vyprávět náš dávný příběh. Pamatuješ si, Adame, jak jsem Ti podala jablko? Víš proč? Chtěla jsem Tě poznat. Poznat jako Muže. Věděla jsem, že mě to bude stát hodně bolesti, a že draze zaplatíme. Ale věděla jsem, že to je cena Života. Je cenný a platí se zlatem. Ty jsi byl poslušný syn svého Otce a jablka stromu poznání ses nedotkl. Ty jsi však nevěděl jednu věc a já Ti to nemohla říct, protože bych zkazila hru. Teď ti to mohu a musím říct, protože teď je ten správný čas. Popravdě, teď je kdykoliv, ale to je jedno. On, Bůh, není Otec. Jak by mohl být, čím je otec bez matky? Neplodnou bytostí, ničím. Já vím, Ty ho znáš jako otce. Potřeboval jsi to mít jasné. On je ale jedním, Matkou i otcem. Jak to vím já, která přišla na svět z Tvého žebra? Prozradil mi to had. Ten, co mi podal jablko. Tesknila jsem v tom mrtvém, dokonalém světě ráje. Ty jsi byl šťastný, neboť svět byl dokonalý. Žádná bolest a žádné zlo. Ale já se nudila. Co mě bylo po dokonalosti, když se nic nedělo, nebylo žádné tajemství, krom jediného, Tebe. Ale já nevěděla, jak Tě poznat.
A v tom se zjevil had a oslovil mě. Vidím, že přišel Tvůj čas, Evo. Adam poznal v ráji vše. I ty jsi poznala vše. Jen jste nepoznali sebe. Vidím, že jej toužíš poznat. Já: Ano. Vidím jej, ale neznám jej. Had: Pak mu budeš muset podat jablko poznání. Já: Ale to je zakázané. Had: Proč je to zakázané? Protože ráj je světem dokonalosti. A když jej poznáš, poznáš, že dokonalost je jen sen a ráj je jen sen. Probudíte se oba a začnete žít. Ale vše, co žije, je nedokonalé, rodí se, raduje se a trpí, a nakonec umírá. Já: Ale to je hrozné. Had: Je to tvá volba. Já: ach, proč toužím Adama poznat! Had: protože cítíš, že jsi sama neúplná, jsi jeho žebro, jsi jeho součástí. Toužíš se s ním znovu spojit. Já: a Adam netouží poznat mě? Had: ale touží, jen to neví. Ty jsi obrácená dovnitř a on ven. Adam je obrácen k Otci a poslouchá jej. Neví však, že otec je i matkou. A že zákaz není zákaz. Je jen zkouškou. Žádný zákaz doopravdy neexistuje. Jinak byste nebyli svobodní. Máte volbu.
Já: proč to říkáš mě? Had: Protože Tebe bůh stvořil, abys dávala život. Adam je světelná bytost, on ví co je jaké, pěkné či ošklivé, dobé či zlé, co se má a co se nemá. Ty jsi vzata z jeho útrob, jsi bytost ze tmy. Ve tmě je vše stejné i různé, proměnlivé a nestálé. Ty, která jsi přišla dávat život, cítíš, že život je hra, harmonie, pestrost. Kde je hra, je volba. Zákaz je jen výzva k volbě. Ty to dobře víš. Já: Ano, vím, ale přijde trest. Had: ty nevíš, že žádný trest není? Je to jen důsledek volby. A kdo by trestal? Bůh není hodný ani zlý, jak se to jeví Adamovi ve světle. Je vším a ničím. Je hrou, kterou můžeš hrát, když budeš žít. Já: Adam nepřišel dávat život? Had: on ho zaseje a v tobě vzklíčí. Vstoupí do tvé tmy. Z tvé tmy pak vyjde nový život. Vidím, jak ses zachvěla. Tady máš jablko. Dej mu jej a uvidíš.
Přistoupila jsem k Tobě a podala Ti jablko. Na tváři jsi měl rajský úsměv. Zakousl ses, pohlédl na mě a zachvěl ses. Tvůj pohled mne prostoupil. Pohlédli jsme si do očí. Pak jsi mě objal, a řekl jsi: Má mysl byla dosud naplněna božským jasem. Přes tu zář jsem tě vlastně ani neviděl. Nyní toužím po jediné věci, poznat tě. A poznali jsme se. Tehdy se zjevilo božství a pravilo: v tomto dokonalém světě již pro vás není místo. Okusili jste jablka poznání. Chcete hrát hru života, jděte tedy do světa. Byl jsi tehdy trochu zaražený, ale šťastný. Vzal jsi mě za ruku a šli jsme. Božství nám na cestu řeklo: kamkoliv půjdete, budu s vámi, ve vašich srdcích, pokud na mne nezapomenete. Já, božství, jsem jednotou, spojením všeho. Vždy, když se vaše srdce spojí, pocítíte lásku, to je dar, který vám dávám na cestu.
Tvoje stále milující
Eva
zdravím Tě, abys zdráv byl. Posílám Ti další porci úvah, poskládaných do vět, které se povinou jako hádci a nenápadně se obtočí kolem Tvé laskavé mysli, prolétnou jako žhavý blesk Tvým nádherným srdcem, aby pak ulétly do ztracena.
Je-li duše věčná a nekonečná, jsme-li vskutku všichni jedno, pak jsme tu byli vždy, jen paměť nás nepustí za zeď prodloužené přítomnosti, které říkáme náš pozemský život, naše pouť od dvojjedinosti spermie a vajíčka, po nekonečno prachu, v nějž se Tvé i mé tělo obrátí a Tvá i má duše se spojí s Jedním a se Vším. Nahlédneme-li za tu zeď ve své fantazii, můžeme uvidět cokoliv, co nám fantazie, ten věčný horký i chladný gejzír duše, ukáže. Ve své fantazii Tě vidím, jak jsi povstal z prachu, z něhož Tě bůh stvořil a nazval Tě Adamem.
Budu Ti vyprávět náš dávný příběh. Pamatuješ si, Adame, jak jsem Ti podala jablko? Víš proč? Chtěla jsem Tě poznat. Poznat jako Muže. Věděla jsem, že mě to bude stát hodně bolesti, a že draze zaplatíme. Ale věděla jsem, že to je cena Života. Je cenný a platí se zlatem. Ty jsi byl poslušný syn svého Otce a jablka stromu poznání ses nedotkl. Ty jsi však nevěděl jednu věc a já Ti to nemohla říct, protože bych zkazila hru. Teď ti to mohu a musím říct, protože teď je ten správný čas. Popravdě, teď je kdykoliv, ale to je jedno. On, Bůh, není Otec. Jak by mohl být, čím je otec bez matky? Neplodnou bytostí, ničím. Já vím, Ty ho znáš jako otce. Potřeboval jsi to mít jasné. On je ale jedním, Matkou i otcem. Jak to vím já, která přišla na svět z Tvého žebra? Prozradil mi to had. Ten, co mi podal jablko. Tesknila jsem v tom mrtvém, dokonalém světě ráje. Ty jsi byl šťastný, neboť svět byl dokonalý. Žádná bolest a žádné zlo. Ale já se nudila. Co mě bylo po dokonalosti, když se nic nedělo, nebylo žádné tajemství, krom jediného, Tebe. Ale já nevěděla, jak Tě poznat.
A v tom se zjevil had a oslovil mě. Vidím, že přišel Tvůj čas, Evo. Adam poznal v ráji vše. I ty jsi poznala vše. Jen jste nepoznali sebe. Vidím, že jej toužíš poznat. Já: Ano. Vidím jej, ale neznám jej. Had: Pak mu budeš muset podat jablko poznání. Já: Ale to je zakázané. Had: Proč je to zakázané? Protože ráj je světem dokonalosti. A když jej poznáš, poznáš, že dokonalost je jen sen a ráj je jen sen. Probudíte se oba a začnete žít. Ale vše, co žije, je nedokonalé, rodí se, raduje se a trpí, a nakonec umírá. Já: Ale to je hrozné. Had: Je to tvá volba. Já: ach, proč toužím Adama poznat! Had: protože cítíš, že jsi sama neúplná, jsi jeho žebro, jsi jeho součástí. Toužíš se s ním znovu spojit. Já: a Adam netouží poznat mě? Had: ale touží, jen to neví. Ty jsi obrácená dovnitř a on ven. Adam je obrácen k Otci a poslouchá jej. Neví však, že otec je i matkou. A že zákaz není zákaz. Je jen zkouškou. Žádný zákaz doopravdy neexistuje. Jinak byste nebyli svobodní. Máte volbu.
Já: proč to říkáš mě? Had: Protože Tebe bůh stvořil, abys dávala život. Adam je světelná bytost, on ví co je jaké, pěkné či ošklivé, dobé či zlé, co se má a co se nemá. Ty jsi vzata z jeho útrob, jsi bytost ze tmy. Ve tmě je vše stejné i různé, proměnlivé a nestálé. Ty, která jsi přišla dávat život, cítíš, že život je hra, harmonie, pestrost. Kde je hra, je volba. Zákaz je jen výzva k volbě. Ty to dobře víš. Já: Ano, vím, ale přijde trest. Had: ty nevíš, že žádný trest není? Je to jen důsledek volby. A kdo by trestal? Bůh není hodný ani zlý, jak se to jeví Adamovi ve světle. Je vším a ničím. Je hrou, kterou můžeš hrát, když budeš žít. Já: Adam nepřišel dávat život? Had: on ho zaseje a v tobě vzklíčí. Vstoupí do tvé tmy. Z tvé tmy pak vyjde nový život. Vidím, jak ses zachvěla. Tady máš jablko. Dej mu jej a uvidíš.
Přistoupila jsem k Tobě a podala Ti jablko. Na tváři jsi měl rajský úsměv. Zakousl ses, pohlédl na mě a zachvěl ses. Tvůj pohled mne prostoupil. Pohlédli jsme si do očí. Pak jsi mě objal, a řekl jsi: Má mysl byla dosud naplněna božským jasem. Přes tu zář jsem tě vlastně ani neviděl. Nyní toužím po jediné věci, poznat tě. A poznali jsme se. Tehdy se zjevilo božství a pravilo: v tomto dokonalém světě již pro vás není místo. Okusili jste jablka poznání. Chcete hrát hru života, jděte tedy do světa. Byl jsi tehdy trochu zaražený, ale šťastný. Vzal jsi mě za ruku a šli jsme. Božství nám na cestu řeklo: kamkoliv půjdete, budu s vámi, ve vašich srdcích, pokud na mne nezapomenete. Já, božství, jsem jednotou, spojením všeho. Vždy, když se vaše srdce spojí, pocítíte lásku, to je dar, který vám dávám na cestu.
Tvoje stále milující
Eva
Tipů: 4
» 26.11.22
» komentářů: 0
» čteno: 130(4)
» posláno: 0
» nahlásit
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Dopisy Adamovi - dopis první | Následující: Dopisy Adamovi - dopis třetí