Můj kočičí život

» autor: nikdo známý
Můj kočičí život

Mám napsat, jak to začalo?
Začalo to někdy v té době, kdy jsem nebyl doma. Šel jsem právě cestou od jizev a patníků u krajnice, přes příkazové značky uvnitř, až k pohledům na trhající se mraky. Zpočátku jsem nic neznal a netušil. Na očích jsem tehdy nosil brýle, tenké a kouzelné. Vídával jsem lidi jinak, viděl jsem je tak, jak jsem chtěl. Někdy je to výhoda, většinou ne. Měly antireflexní vrstvu, která měla odstranit nežádoucí odlesky. Asi jí bylo moc, odstraňovala důsledně i ty žádoucí, dokonce i ty nezbytné. Ve slunečním světě je třeba vidět odlesky. Tehdy to začalo. Díky těm sklíčkům jsem později téměř přišel o zrak. Rozbil jsem je a nechal si jejich torzo jako memento. Vzpomínka na ty časy, tmu a zimu.

Ta kočka
I když jsem jí znal, vždy jsem na ní koukal pod vlivem těch jiných barev, bezodleskových pohledů. Pak jsem jí jednou potkal, oči čistý a hlavu plnou představ o budoucnu. Seděla a líně si čistila kožich, jako by měla všechen čas. Není snadné získat přízeň kočky. Pes je něco jiného, pes je vděčný za pozornost, kočky za klid. Měla krásný oči, srst jak odlesky zapadajícího slunce na hladině jezera. Dal jsem jí jméno jenom pro mě - Isabella. Tak jí říkám, když jsme sami spolu, bez cizích uší a jiných očí. Dává mi najevo, že je to ona, kdo rozhoduje. Takové kočky jsou. Pes, kůň, pták, ovce i myš, ti všichni jsou rádi, když na ně máte čas. Projeví vděčnost za drobky Vaší pozornosti. Kočka Vám dokáže zamotat hlavu tak, že škemráte, aby si Vás víc všímala ona. Mít kočku je stejné jako být zamilovaný. Nešťastně, asi. Jediným mým štěstím je, že není moje. Tak docela. Jistě, je i moje, ale nejenom. Přijde, odejde, jak chce.

Lipový čaj
Jednou byla zima a já měl rýmu. Měl jsem i kašel, ale ten nebyl z rýmy. Celý rok jsem jedl zelené řasy, které brání smutku. Proto ten kašel. Smrkal jsem a huhlal a ona seděla a poslouchala. Úžasná. Uvařila mi čaj z lipové vůně, a když jsem ho pil, ležela mi v klíně a vrněla a hřála. Cítil jsem se jako ve snu. Voňavá a sladká, dráždivě žádoucí. Ona teď spí. Nebudu ji rušit.

Ucho k dispozici
Jednou jsem se jí ptal, jestli by nechtěla zůstat déle. Nemůže. Tak jsem hledal něco, čím bych jí zdržel. Sundal jsem ucho a dal jí ho na hraní. Nechtěla. Nic jiného mě nenapadlo, proto odešla. Asi jsem plakal, ale protože jsem nebyl vzhůru, nemám o tom žádný důkaz.

Já a obavy, co mě nebaví
Mám často pocit, že se něco popletlo. Svět se začal jednou v noci točit opačně a nikdo si toho nevšiml, když se spalo. Proto raději v noci nespím. Nemůžu riskovat. Mám doma plechovku s čajem. Jahody a divoká třešeň, jablko a čaj, kůra z citrusů, který u nás nerostou. Vím, kde je ale koupit. Dokonce vím, kde rostou, ale je to daleko. Chtěl jsem tam jít jednou na čerstvou kůru, jenže jsem si vzal špatný boty a zabloudil jsem v horách. Přes ty se musí jít každopádně. Tak jsem se vrátil a koupil si u řeky rybu. Přinesl jsem si ji domů, upekl a snědl. Zůstal jsem pak vzhůru celou noc a viděl to. V noci je to všechno jinak, změní se svět a nikdo není opravdu. Jen já se ubránil. Doufám.

Ta druhá kočka
Znal jsem jí vlastně mnohem dřív. Nějakou dobu tu byla se mnou. Přivedla i Isabellu, ale já měl zrovna ty brýle, tak jsem si jí nevšímal. Takový to bylo. Žila tu se mnou pár dní, než utekla. Už se nevrátí. Už nechci , aby se vrátila. Už jsem odvykl. Má ale velkou zásluhu na mém zdraví, proto ji mám pořád rád. Ale dnes jsem se přepóloval, přeměnil jsem proudy. Už mě zajímají jiný věci než s ní. To není pravda, zajímají mě stejný věci , ale jinak ! Iška se zlato rezavou srstí, nechtěla mě a já nechci jí. Ale dole pod košilí mám pro ni pořád schovanou medaili za první místo v té minulé sezóně. Jednou se mě Isabella zeptala, jestli to není hřích, když je tu teď se mnou místo ní. Tak jsem jí řekl popravdě: Není. A dal jsem jí pusu, to aby věděla, že to myslím vážně.

Teď je pauza, abych si mohl trochu oddychnout, musím si prohlídnout ten obrázek, jak na něm parkuje parník. To kdybych náhodou chtěl s Isabellou odjet pro tu kůru. Na parníku nejsou hory, tam snad nezabloudíme. A kdyby, tak co? Kočky najdou vždycky cestu tam, kde je jim dobře, a já vím jako nic jinýho, že tam jí dobře bude. Má i malý pokojíčky, pro mě a pro ní a ještě jeden pro koťátka. Taky jídelnu a salon a taneční sál a koupelnu s vanou. Já vanu nemám. Myju se v dešti. Je to taky hezké, ale někdy je zima a prší studeně. Pak je mi smutno.

Dám Ti něco, co Ty mně
Mám přítele a kamaráda. Poznal jsem ho před lety ve stínu, když jsme šli po stejný cestě. Opačným směrem. Potkali jsem se večer na půli cesty a nic si neřekli. Po letech jsme se potkali na slunci. Dnes jsme kamarádi. Byl to on, u koho byla moje kočička, když jsem jí poznal. To jsem tehdy nic nevěděl. Kvůli těm sklům s ochranným nánosem. Na druhou stranu to byl zase on, kdo mi pomohl ty brejle rozbít. Tak si vyberte.

Padá, padá ...
Už je to zase tady. Nemám rád mokro a zimu. Jsem každý rok postavenej před stejný problém, a každý rok ho nezvládám. Asi budu muset najít knihu o kouzlech, kterou mi poslal skřítek z Jižního cípu. Píše se v ní taky o tom, jak na Jižním cípu nemají v zimě zimu, ale léto. A když pak mají v létě zimu, říkají si : Safra, safra, to je ale dneska počasí. Na to , že máme Dlouhonočník nebo Kosák je zima jak v Ledozemi. A začnou si představovat, jak to bylo za jejich mládí. To byly teplíčka, to byla zimička. Ale dneska? Darmo mluvit. Pěkně si o tom popovídají a hned je jim veselo a na zimu si ani nevzpomenou. Tak takhle tam kouzlí na tom Jižním cípu. Možná by to stálo za pokus.

Nic za něco a zpátky
Jednou se mi stalo, že jsem hledal něco a našel nic. Nestálo to za to.

I když ...?
Jindy se mi zase stalo, že jsem nehledal nic a našel všechno. Děkuji....

Starej a odřenej
Připadám si tak večer, když jsem sám. Všichni spí a já hlídám hvězdy, aby zas nedělaly nějaký vylomeniny. Jednou jsem to viděl. Svítí , svítí a najednou se jedna sebrala a odlítla do vesmíru. Sama samotinká. Už to asi nemohla vydržet, tak to vzdala. Hlídám po nocích, jestli nepůjde další. Chtěl jsem ji poprosit, aby mě vzala sebou. Dnes jsou ale na nebi cáry , není na ně vidět, takže jsem úplně sám. Bolí mě můj pošlapanej stín a odřený srdíčko. Ona tu není a mně se stýská. Někdy alespoň zamňouká a já ji slyším skrz okno, ať už je kdekoliv. Jindy pošle psaníčko na pavučince. Mám radost, že na mě myslí, ať už je kdekoliv. Já na ni taky myslím, ať už jsem kdekoliv. Tak to je.

Kouzla a čáry,
Jeden luční koník mě naučil kouzlo. Stačí si přát a je to. Vyzkoušel jsem ho. Funguje. Taky mi řekl, že si musím přát pořád a víc a víc. Kouzla jsou živá z vůle, když se vytrácí, i kouzla blednou a ztrácejí na účinnosti. Tak si přeju víc a víc a ještě víc, až jsem se ztratil v tý svý touze. Mám ale pojistku, jako nit od Ariadny. Neřeknu Vám jakou, Vy byste mi ji záviděli a mně by se třásly ruce.

To stačí
Tak si tak sedím a myslím na budoucno. Vím jak vypadá, to je moje výhoda. Zítra zase čekám psaníčko od ní, je to tak. Mám trochu strach , aby správně pochopila, co jsem jí všechno řekl. Nemůže asi přesně vidět to, co já. Musí se starat o koťátko se žlutou srstí a o jiný věci. Chtěl bych se starat o ní a o všechny věci, ale nevím, jestli o to bude stát. Na první kouk banální, že? Nemám ten pocit, když je to o mých očích. Miluji zrzavou kočku. Snad přežiju...
Tipů: 12
» 12.11.22
» komentářů: 2
» čteno: 41(8)
» posláno: 0


» 12.11.2022 - 01:29
Mňau jako miska plná dobrot
» 12.11.2022 - 11:54
miluji kočky a zdravím

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: čaj | Následující: Když

© 2011 - 2023 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.