z Vyšenských kopců

Kopce jsou ňadra ženy
nad nimi vysílač
jak falus můj,
je ztopořený
a párá mraky
jde z nich pláč.

Poněvadž
večer, když padnou
sukna smutku
a divně je vám od žaludku
to měsíc svítí na klepač.

Tak zkouším letět
z vrchu Kletě
a dříve, než mne vyzují,
než zmizím někde v mračné pěně
chci říci ještě svoji ženě
jak moc a moc ji miluji.

Kopce jsou ňadra ženy
a dole cestou k vlakům
ve stráni nově zasněžený
žaluji dávným sněhulákům.

Za mé nehlazení,
za málo slůvek
něžných,
co krade jeden
černokněžník
a tak..

Zkouším zas letět
z vrchu Kletě
a dřív, než skončím na lafetě
a dříve, než mne vyzují,
než zmizím někde v mračné pěně
chci říci ještě svoji ženě
jak moc a moc ji
m i l u j i !