Vzpomínka na Haničku

Sedíme na lavičce,
že půjdeme pak dál.
Zastaví se chvat.
Okamžik zítřků
chceme v jádru uchovat.

Kamarádka Jana povídá o Haničce,
že už není.
Rakovina meč jistý.
Slova mizí a člověk nechce věřit,
že se to muselo stát.

Vzpomínám si, že přišla se tehdy rozloučit
se slovy, holky už tu dlouho nebudu,
myslete, že život je kamarád.

V objetí odešla a já jí chci báseň dát.
Jedna z blízkých.
Dělám křížek a chci jí ještě slovem hřát.