Setkání

Dneska půjčím si ve snu
docela maličkou Cessnu.
Do tašky s blokem tužek pár,
výživu pro růži - jako dar.
A pak přes tisíc městeček, vísek,
až tam, kde není nic než písek,
tam až zem pokryjí večerní stíny,
přistanu jako do peřiny.

Jak čekám pod hvězdnou oblohou,
zda jeho cesta protne mou,
kdesi se ozve najednou:
,,Promiňte, umíte malovat?”
,,To umím! Tedy myslím. Snad?”
Přeci jen nejistě odpovím
(a nevím - ještě stále sním?).

Pak už budeme pod hvězdami
v náruči pouště, zcela sami
o lecčems dlouze si vyprávět
o tom, jak se změnil svět…
…o hroznýšovi a o beránku.
Nadšeně pokreslím každou stránku!
A o moudrosti krotkých lišek,
přátelství, které padá z výšek
a které zůstane napořád.

Ach, kdybych si teď mohl přát,
chci stihnout více, než ten prvý,
vždyť toho ještě tolik neví!
Jenže čas nazbyt není k mání.
Ach, tolik věcí k povídaní…

…o tuze hrdé květině
jedinečné i jediné.
O poutech, která přetrvají
i o tom, co nám oči tají.

O putování do dálek,
o zemích malých jak korálek,
o lidech, jež se sotva změní,
o hledání a o smíření.
O smrti, jež má poslání…

…o tom, že jen za pár dní
jen pro mne (promiň hvězdáři!)
souhvězdí hada zazáří.
Spánek pak na víčka usedne mi,
spánek, co tělo poutá k Zemi
a duše v maličké raketě
zamíří k jeho planetě…