Ticho, vločka, květy

Texty z cyklu Divoké květy vznikaly v letech 2020/2022. V době mnohých proměn stávajícího světa a v čase zásadních změn v mém osobním životě.
Po kalamitách lesních porostů způsobených kůrovcem se krajina Vysočiny mění v holé plochy s doutnajícími pozůstatky ohňů. Místa, která mi byla důvěrným úkrytem, se k nepoznání mění nebo zcela mizí. Země je válcována těžkou technikou a následkem hrubého chování lesních dělníků dochází k dalším nenávratným škodám i na území přírodních památek.
Od začátku roku 2020 se pak lidstvo potýká s pandemii viru Covid19 a na jaře roku 2021 jsou nařízeny nejpřísnější karantény s omezením pohybu po krajích. Zatímco příroda rozkvétá, lidé jsou ukrytí ve svých obydlích a čekají, co bude dál. I já v té době sedím na balkoně, vdechuji jaro a s obavou sleduji, kam se ten dosavadní svět ztrácí. Zavírám oči a vnímám paprsky slunce na své tváří, probouzí ve mně naději a vím, že o ní chci psát. Ani události následujících měsíců však nejsou nijak příznivé.
V březnu roku 2022 Rusko zahajuje vojenský útok na Ukrajinu. V médiích se začíná mluvit o třetí světové válce o jaderné hrozbě o lidském utrpení. Zatímco příroda rozkvétá, lidé se vraždí. Země je znovu bezohledně válcovaná. Znovu zavírám oči. Ticho.
Na začátku bylo ticho. Ticho jako religiózní jev, myšlenka, kterou vyslovil Josef Formánek na autorském čtení v Janovicích, když mluvil o své nové knize. Jednoduchost jejího motivu mě zprvu zaskočila. Možná jsem se obával, aby ticho nebylo prázdnem. Po jejím přečtení jsem ale nabyl pocitu, že si pan Josef s tichem velmi dobře poradil. Kniha o tichu je výjimečná svým laskavým tónem a upřímností.
Když se v lednu roku 2021 narodil můj druhý syn Vincent, poznal jsem své vlastní vnitřní ticho. Po těžkém porodu se doslova rozlilo do mých žil. Užíval jsem si ty nekonečné hlubiny klidu a lásky. Podstatou mého ticha bylo smíření, svěření důvěry v osud. Uvědomil jsem si, že už není kam spěchat, že je právě naopak zapotřebí zpomalit a naplno si užívat přítomnost. V té době jsem napsal první báseň z cyklu Divoké květy o životě ukrytém pod vrstvou sněhu. Poslední vločka, která dopadla na pláň pokrytou sněhem, je příslibem příchodu jara. Času vůní, barev, zvuku, lásky a touhy. Tak vše začalo.
S filozofií Henryho Davida Thoreaua (1817-1862) jsem se seznámil díky ilustracím mého oblíbeného umělce Františka Štorma. Kniha Deník (Paseka 2020) mi přinesla spoustu nových témat a úhlů pohledu na vztah lidí k přírodě i na vztahy mezilidské. Je zajímavé, že za necelých 200 let se v těchto vztazích změnilo jen velmi málo. Bez nadsázky lze říct, že lidé nadále považují přírodu za prostor určený pouze pro svůj užitek. Lidská láska je často podmíněná a láska muže k ženě se tak může podobat i lásce ke květům, které jsou pouze obživou dobytku. Thoreau napsal to, co jsem sám cítil, ale dosud se neodvážil vyslovit. I v mém případě byla povrchnost mezilidských vztahů a stereotypy chování důvodem rozchodů. Dosud jsem jich však nikdy nelitoval. Stejně tak povrchnost vztahu k přírodě a její nepochopení má za následek poškozování jejích systémů, rozbíjeni křehkých vazeb ekosystémů a ztrátu diverzity. Země se tak stává pouze užitkovou půdou. Už před mnoha lety vyslovil Thoreau myšlenku, která dnes platí snad více, než kdy dřív: „Pokud se chcete přiblížit přírodě, musíte se vzdálit lidem.“
V srpnu roku 2022 začínají ruská vojska operovat v blízkosti jaderné elektrárny v Záporoží a v první polovině září téhož roku už dochází k úniku radioaktivity. Cílem ruské vlády je zřejmě zanechat za svými vojáky pouze spálenou zem.
Ve stejné době jsem objevil dílo Stanislava Kostky Neumanna Kniha lesů, vod a strání. Snad nikdy dřív jsem nebyl tak oddaným čtenářem básní. Snad nikdy dřív ke mně poezie nepromlouvala tak vlídným tónem. V duchu jsem se toulal po okolí řeky Svitavy a byl překvapený, kolik společného mohou lidé mít.
Od chvíle, kdy dopadla sněhová vločka, jsem psal a snažil se co nejlépe zachytit obrazy přírody, jak jsem ji znal. Její rozmary, něhu i krutost. Někdy pak pro mě bylo zklamáním, když jsem se vracel a viděl, jak je země lidskou péčí poničena. Snad o to víc jsem chtěl popsat její autentickou neuchopitelnou krásu a ještě pár chvil setrvat v místech, která dnes už téměř neexistují. Obrazy divoké přírody mám dosud před očima a snad čím dál víc jsem fascinován krásou míst jen minimálně dotčených lidmi. Chtěl jsem zachytit jeden rok. Jedno zrození a jeden konec.
A na konci bylo ticho.