Kolem Samoty

Na kopci špičatá jedle lesní kostel
Srpen si sklenku podvečera ladně dolila
někdy je vůně návyková jako zralé višně
a touha po souladu roste roste roste roste

skládej a piš mě
tu list – majitel okamžiku
jenž kotví v mělké kaluži
houpe beze slov: musíme dosyta po málu žít
a pcháče barví lemy pěšin do lila
zívá kout nebe chmýří sivá
minou nebo se otřou býkům o rohy
nad březinami ostrohy
buclaté mraky v šiku
a pod nimi křemenaté čepice

mhouří se klenba noci pod čelem
přemítáme o částech srdce následně dlouze o celém
a jistota zalézá za tmy vystrašená domů
jako potrhaná slepice

má čerstvý vánek kopyta?

neohroženě razí sluncem klusá zbitě klopýtá
krajina kašle na názory vizážistů
a ode dneška už se nelíčí

věrný místu
nosíš mi smolu z poraněných stromů
já tobě něhu jedlového jehličí