Potkala jsem

Pustila jsem slova na zem,
aby urodila se báseň.
V trysku a žáru slunce,
já viděla tvář bez konce
čar i slz.
Plna jsme byla skrz i skrz.

Ten mladý kluk se mi zželel
a přála mu, ať je líp.
Byl neznámý, ale v úzkosti brečel.
Nemůžu dál, spílal jako kormorán.

Ten pocit uvnitř byl silný
a jeho pohled mužný.
Báseň dostala jméno
a já přemýšlela,
jak manekýn může být žebrákem
a psala se souhlasem.

Vesmír byl poezii nakloněn
a sál z průzračných stěn.
Jeho oči hnědé plné splínu
vidím stále za sebou
a píši s přímou pokorou.

Je spoustu lidí,
co dál už nemohou
a prašné cesty
je semelou.