Sen XII. – Roseomundi

Ta růžová ve snech mých,
ztrhaných korály k ránu,
v růžovém moři jihne,
kde neznajíc portolánu
plavci, jichž krev se mísí
s mořem, jež jí zrůžovělo,
se sluncem v červáncích,
i to růžovou se chvělo…

Z krve růžového moře
a výhrůžných temnot času
vyvrhne růžový příboj
podobné mořskému ďasu
růžové chuchvalce a cáry,
rudou rozervané duše,
té mé, na růžích neustláno
pro ni již na vždy končí vše…

Ve zrůžovělém jitru
růžová teď světem vládne,
růžová v brýlích i v býlí,
kde růže růžová vadne,
v koberci okvětních lístků
než má duše zpráchniví,
mých temných myšlenek hejna
se rozletí, k těm co už ví…

Růžovým světem táhnou,
hnané růžicí větrnou,
myšlenky tmoucí, matoucí,
nenajdou šedou duši mou,
pro ni zde již není místa
v růžovou psaným dějepise,
tlící duše nezrůžoví
to dřív slunce utopí se…

~~~

A po všech těch věčných časech
prapory i hvězdy rudé
dál se krajem vlní, planou,
a jak blednou, jen růžová zbude…