Snáč

Z nepatrného světélkování snu
slaboučká zář podvědomí.
Ze světýlka vědomí
blesk probuzení!

Panenky zběsile tančí čardáš s bělmem,
zatím ještě pod víčky,
než zamčená víčka otevřou
malými snovými klíčky,
rozhrnou závěsy řas
z pod pergol obočí,
a v probuzené nicotě
Nic zabodne se do očí.
Panenky bolestí munchovsky vykřiknou
a v slzách se koulí,
a kdesi v hlubinách za nimi
těžkého snu těžkou kouli
duše nocí spoutaná s ním
sisyfovsky valí sněním.

Ode snu ke snu pěšinkou vyšlapanou,
cestičkou rosou poezie vlahou,
chodníčkem v záři svítání –
dálnice bdění!

Uprostřed mé já bloumá,
snad dál jít se bojí,
snad tuší co je cílem,
však směr je dvojí,
když v tom záblesk, náraz, jak mne smetl
rozjetý zlý sen
a již mne drtí, drásá,
a náhle jen jas, je den
snad déjà vu? V této chvíli jsem již byl!
To po střetu snad jsem se probudil?

Nebo již usnul?
Nebo…