Zpětně cítím pubertu

A je to tady. Vodopád myšlenek -
mele břehy mozkových závitů
polonaze doslova i v úvaze,
co tady vlastně dělám?
A že cítím tak velký vděk.

Pátý přes devátý myslím i píšu,
nevím, jestli se to sem dávat hodí
nevím, jestli je to snad ranním vyprošťovákem,
(s láskou k německému lovci)
nebo tou plzní, jak se jí na plechu slzy roní.

Trošku v deliriu. Sedím v krásným bytu a
poslouchám hlučnou Prahu pod sebou.
A znova, znova si říkám,
cože vlastně chci tu?

Nesedět tu jen kvůli neupřímnosti by byla malichernosti.
I kdyby!
Krok k břišním motýlkům mi stojí za zmínku.
I kdyby!
Tohle chci. Už ne na chvilku.
A snad to odůvodní ztrátu prstýnku.