První jízda

Tak jsem se konečně dočkala.
Jak je to vlastně dlouho? Možná už víc, jak třicet let. Ale s tímhle modelem se to vůbec nedá srovnat.
Chápu se řízení a pomalu se rozjíždím. Budu to ještě umět? Držím se trochu křečovitě… ale to se za chvilku poddá. Máme čerstvě natankováno, je nádherné slunné sobotní odpoledne a času tak na tři hodiny.
Pořád mám v rukou trochu křeč a taky jedu hrozně pomalu. Všichni kolem nás sviští a já si zatím troufám tak na 10 km/hod.
Safra.. přechod, červená. Uf, to bylo o fous.. zelená a jede se dál.
Už se do toho pomalu dostávám. A stíhám se i trochu koukat okolo.
A hele, tady v parku chystají na večer pálení čarodějnic..
Sakra, kde mám vlastně řidičák?!?
Musím na chvíli zastavit a uklidnit se. Tak, postavím to hezky do stínu, sluníčko dnes nabralo docela sílu.. Hergot, kde to má brzdu?!? Já si vůbec nevšimla, že tenhle model má ruční ovládání! Ale už stojíme.
Chce to kafe. Jo, kafe a pauzu, alespoň na chvilku.
A zase hezky odbrzdit a znovu do toho. Už mi to jde mnohem líp, i hydrantu jsem se vyhnula.
Jedeme si nádhernou alejí, plnou rozkvetlých sakur.
Jiní preferují hladký povrch komunikace, ale já zvolila cestu po „kočičích hlavách“.

Prostě proto, že moc dobře vím, že když to drncá, tak se tomu drobečkovi v kočárku mnohem lépe usíná. To jsou prostě geny, její tatínek to měl úplně stejně, tak před třiceti lety.

Můj sladký poklade, babička tě odveze zase za maminkou natankovat, ty tři hodiny utekly, jako nic.

Jo, a ten řidičák na koště jsem nakonec našla, takže večer jsem letěla, ale jen po vnitrostátních linkách.