zvětrávání...

myšlenky se v noci zdvíhají
jako lidé z velikého stanu
kráčející před úsvitem rudou oblohou
s dekou přehozenou přes rameno

jsou místa která opouštějí
a plody zůstávají ve zdech kostí
voda v krvi se rozlévá tělem
a porfyrové žernovy
roznášejí světem jejich zrno

Víte jak funguje metafyzická mutace?…
bez povšimnutí smete jakýkoli systém estetické soudy hierarchie…nic ji nezastaví leda další mutace..
když se objevilo křesťanství byla římská říše ve vrcholné formě…precizní organizace…ovládání světa…technická a vojenská převaha neměla obdoby
a přesto neměla žádnou šanci
když se objevila moderní věda tvořilo křesťanství kompletní systém porozumění člověku a světu…bylo základem vlád nad národy…produkovalo znalosti a umění…
rozhodovalo o míru i válce…organizovalo dělbu bohatství…
a přesto nemělo žádnou šanci

často slýchám
že není třeba moc přemýšlet
ani plánovat či snít
protože vše se děje právě teď
a jak je báječně opojné utkvět
v okamžité existenci
jenom v té chvíli
kdy si nemusím lámat hlavu
se závazky či kompromisy

jenže pak přijde pocit
že když se v tom pohybu zastavím
a pokud se nerozhodnu teď a okamžitě
že mi něco unikne
že už nepotkám to podstatné

když se to všechno právě stalo
je to doopravdy všechno?
nebyl to jen klouzavý pohyb na vlně?
získal jsem snad něco nebo někoho tím
že jsme se setkávali a opouštěli
bez rozvahy bez pochybností a bez ohlédnutí

jsou nutné takové otázky?
a jaké budou odpovědi?
třeba o metamorfózách přátelství
nebo o soužití a co s sebou přináší
nebo o místech vložení a zvětrávání času
co dopadá na spánky i na konečky prstů
kterými jsem nalézal blízkost

je v tom význam zvědavosti
obsah přitažlivosti
která se zdá osudová
a nebo je to jen živočišná touha
vyvolaná obavou z osamělosti?

když opustím pavilon láskyplné péče
můžu najednou na něco přijít
na něco co mi brání
abych se vydával v ústrety dalšímu milostnému kómatu
a teď nemluvím o bouřlivých chemických reakcích
které se stejně snadno dají vyvolat naléváním vody do kyseliny
nebo obráceně

krásná literatura i romantická filmová tvorba
se mě snaží přesvědčit o pravosti citu a nekonečné slasti
v neskutečně kouzelné krajině
kde není žádná nepředstavitelná bolest
ani nevypočitatelná
ani nečekaná a zničující

jenže pak ta bolest přijde
a když se mi to láskyplné omámení
ta posedlost i sny hroutí pod rukama
když se rozplývají a zanikají vedle mě
zanikám s nimi

poztrácel jsem mnoho doteků
poztrácela se mi vzácná slova
jen někde uvnitř je slyšet jejich ozvěna

dokážu bolest s takovou intenzitou snést jen jednou?

a proč jen jednou?

jsem vděčný za tu poznanou bolest i každou další
protože bez nich bych sotva rozpoznal pocit štěstí
a pořád ho mám pod kůží
v prstech
na ústech
ve smyslech i myšlenkách
které se rozněcují v blízkosti ženy
jíž je vlastní dojímavá krása
i když patří jinému muži
i když mě nevidí
protože pro ni nejsem zajímavý
a přesto zasévá do mé duše vědomí možnosti
zas a zas prožít to kouzlo
kterému se nic nevyrovná

někdy zapomínám jak vůbec vypadám
člověk se časem přestane zajímat
když žije v horách
ale když se na sebe někdy podívám
v dobrém světle říkám si
kdo je sakra ten tam uvnitř?

je to zvláštní abstraktní
jsem jeden z těch prastarých
pořád skrz naskrz já
stejná nezměněná hmota
stejná jako ve snech
jako kámen
jako tisíce let starý led

ona byla oblečená jen do svého půvabu
a třpytivých vodních krůpějí

Co si myslíte o lidské dokonalosti?

to je docela pěkný protimluv…ta dvě slova nepatří do jedné věty

Musí přece být možné mít v hlavě dvě myšlenky současně a ukázal jsem na elektrické vedení
tohle všechno je výsledek lidské schopnosti plánovat představit si budoucnost postarat se o sebe i své blízké děti i stáří i ty po nás

takže se rázem můžeme povyšovat nad ostatní živočichy jen proto že umíme plánovat?

staráme se o sebe stejně…je to instinkt

a co nás tedy pohání instinkt nebo intelekt?

Obojí

je výstavba elektrárny výsledkem intelektu?

Ano

já myslím že instinktu

pokud souhlasíme v tom že postarat se o sebe je věcí instinktu pak jsou veškeré podobné stavby výsledkem instinktu který to nezvládl

jak to?

příroda nám nepatří zrovna tak jako my nepatříme jí
nevlastníme energii zem ani vodu a přesto si dovolujeme úplně všechno

ale my si můžeme dělat co chceme
to je to co nás dělá lidmi a odlišuje od zvířat…tvoříme civilizaci

asi jste už dlouho mimo příteli
vzala mou ruku položila ji na led
a já ucítil jak pod mými prsty žije
veliké klidné zvíře
které spí a neumí řvát
a každou vteřinu se rozpouští a umírá

možná jsem starý na takové slzy
ale stejně jsem měl mokré tváře

dá se slovo miluji vyjádřit ještě silněji?

jak to myslíte?

dá se stupňovat nebo je to slovo samo o sobě maximálně silné?

v tom případě jste jediná kdo dokáže to nejprocítěnější slovo změnit v teorii

myslíte že milujete víc vy mne nebo já vás?
usmál jsem se a pohladil ji

ano vím to
tomu slovu přidávám svou jistotu podle toho do jaké souvislosti jej vložím a která zesílí jeho význam

v tom případě podotýkám že vybízíte k pochybnosti protože slovo vím otevírá možnost
že jednou může přijít moment kdy najednou vědět nebudete
rozhoduje se pozitivní pro negativní?
muž pro ženu?
nebo je to obráceně?

já se rozhodla pro vás

zadíval jsem se na to podivuhodné vodní zjevení
a četl si v ní o tajemství pramenů
které vystupují z hlubin
o zrcadlení studní
co vstupují do očí v barvách nebo slzách
o prostoupení tajemným mechanismy přílivů a odlivů

zatímco měsíc v proměnlivé masce
uložené kdesi v zadním traktu
rozehrává tajemná psychodramata
vede zakřiveností prostoru těžko pochopitelná tetelivá vodní křivka
co je odpradávna podřízena vlastnímu tajuplnému řádu
kterému není snadné porozumět

pohyb…vlnění hladiny…plynutí…proudění…hlubinné chvění

jakmile opustíte pocit pokoření z nedostupnosti dna
dokážete fyzikálně měřitelnou hloubku vyvažovat
tajemným a nezměřitelným rozměrem duše

procházíme krajinou ruku v ruce
a každé pomyšlení je prvotní
nevnímáme stíny pobouřených strážců
ani záblesky jejich plamenných mečů
tak silně utkvělí jeden v druhém
tak velmi věřící v lásku a milování
které je nejošidnějším pramenem věčnosti