Svítání

Vyžebrám si tě
od pána boha
jak ječmen v půdě
na jaře co touží
po dešti
prošel jsem bolestí
a možná
přijdou další
i lodě co míří
k severnímu polu
k tajemstvím
rozbíjí ledové kry
a jejich koráby jsou
plné šrámů
ztracené a plné strachu
jak vězeň běžící
ze Sibiře
do neznáma s rukou
nataženou k hvězdě,
polární záře
je matkou poezie
něco v nás umírá
a pořád žije
bílý vlk na měsíc vyje
a touží
kapka s oblaku
padá k modrému oceánu
život pomalu rozkvétá
z noci k zlatavému ránu...