Donbas

Přicuclý jako klíště na tepně špatných zpráv
válka vykukuje odevšad, čouhá v každém z nás
nevstřebatelné množství ztrát
nepředstavitelný kolos zla -
mám krizi identity, přiznávám
místo narození – Donbas
…

Jsem Ukrajinec, jsem Rus, jsem Čech
nemám národ, mám jen strach –
můj původ dávno překročil můj práh,
cítím cuk uvnitř mých kořenů,
žal zahalený špatnou předtuchou
napojení na pradávnou linii –

dětství bylo surrealistické,
pamatuju ten existenční smog
ta zem je prokletá,
nasáklá krví desítek miliónů obětí
padlých rukou vlastních lidí,
bratrovražedné násilí
příliš temné věci, které se staly…

Od Holodomoru, který přežila prababička Káťa,
přes války, které nepřežilo hodně z mých předků,
koncentrační tábory,
medaile sloužící akorát tak k pýše potomků,
se kterými se dotyční nikdy nesetkali -
rodokmen jako odkaz utrpení
překračujícího stín vlasti.

Utekli jsme před domovinou
a ona se vrátila k nám -
moje slzy v modlitebném nářku
pláču nad svou rodinou, svým životem,
svými příbuznými, co jsou tam,
na druhé straně i tady …

Jak můžu chtít mír, když dědíme válku a
břímě obětí vepsané do našich kostí?
Nemám národ, jsem Boží tvor na planetě,
která je zatížená našimi hříchy.