V almaře po prastrýci

V almaře po prastrýci
občas to trochu chrastí...
Zavřená na petlici,
kdo z nás dvou je v pasti?

Dělí nás dveře z buku,
na znamení, že žije,
dělává hodně hluku -
slyším, jak do nich ryje.

Almara po prastrýci
se občas trochu třese.
A co je pod petlicí,
jen prosím neptejte se.

Pod zámkem ho střežím,
přesto mě má v hrsti.
Na živu se drží
po lžích a po neřesti.

A pak začne v noci,
když se chystám spát,
Opojen svou mocí
zuby drkotat.

V almaře pro prastrýci
léta cosi skrývám
a dveře pod petlicí
raději neotvírám.

I tak mě však v tichu
svým pohledem hledá,
tím, co svírá v břichu
a na spánky sedá.

Jsou i vzácné chvíle,
kdy, opřen o stěnu,
si usne ledabyle,
kdy na něj zapomenu.

Snad ukryt pod petlicí,
nikoho nevyleká...
V almaře po prastrýci,
dál trpělivě čeká...