"Nikdy tě neopustím!"

Kráčel potemnělou ulicí
"Starý, opuštěný muž".
Tak se dnes cítil.

Vítr si pohrával spadeným podzimním listím.
Díval se zamyšleně na své boty, které se jím prodíraly.
Šel k dceři, měla dnes narozeniny. Pozvala ho jako vždy.
A jako vždy, ji koupil jednu bílou růži.
Byl to rituál, který opakovali roky. Byla teď šťastná, čekala miminko.
Měl ji rád.

Pomyslel na své mládí.
Na opuštěnost, kterou dnes cítil.
Prázdnotu mezi mnoha lidmi.
Zvykl si na ni. Byl to jeho svět.
Pomyslel na ztrátu své jediné životní lásky, na to jak seděl vedle jejího lůžka a ona se usmála,
„počkám na tebe“ tehdy zašeptala. Umírala v jeho objetí a s úsměvem ve tváři.
To bylo tak dávno.
Pak už jen samota, v manželství, mezi přáteli. Samotář v davu.
Byl to jeho svět, svět, který přijal za svůj.
Léta mu to nevadilo, to až poslední dobou, ten smutek.
Smutek, který měl hluboko v sobě.
Který ho provázel, "snad už z minulých životů“, usmál se trpce v duchu.

Ty tři postavy, zpozoroval v poslední chvíli. Stáli najednou proti němu.
Byli ve věku jeho dcery.
První úder ani nepocítil. Druhý, ho bez hlesu srazil k zemi.
Tvrdě dopadl na spánek. Nemohl se pohnout.
„Tos přehnal vole“, ozval se hlas. Cítil, jak mu něčí ruce prohledávají kapsy.
Ležel na boku, v údivu že ho nic nebolí a že je mu dokonce ospale a příjemně.
V nastalém tichu prázdné ulice, slyšel odcházející kroky.
„Na co je ti ta kytka debile“ …“ klídek, vole, dám ji Gábině“ .
„Dědek ji měl stejně pro nějakou kurvu“.

Kroky i hlasy se vzdalovaly.
Ležel nehnutě a pozoroval pramínek, který se rozléval zpod jeho tváře, mezi podzimní listí,
do malé zvětšující se loužičky krve. Necítil její vůni, ani teplo.
Chtělo se mu spát.
Nemyslel už na nic, tak moc se mu chtělo spát.
Pomalu zavřel oči.

„Jsem tady“ ……ozval se tichounký jemný hlas.
„Tady “?
„ Ano jsem s tebou“
“Se mnou.“ - opakoval tiše.
„Čekala jsem na tebe, tak dlouho“
„Dlouho “ - šeptl
„Jsem zase s tebou, lásko moje,
jsme zase spolu“
“Zase spolu“ tiše opakoval


Jemný, pozvolný a zářivý pocit volnosti, mu prostoupil tělem.
Naplno pocítil něhu, která, se v něm rozlila.
Najednou to „věděl“, věděl to vždycky, stovky, tisíce let.

“Tak dlouho“
„Ano já vím“
„Čekali jsme na sebe“ - šeptl
„Podej mi ruku“
Lehounce vystoupil ze skořápky starého, ležícího těla.
A tu ji spatřil.
Nádhernou, půvabnou, a tak křehkou.
Jako dřív
V tisíckrát se opakujících setkáních.
„Už Nikdy tě neopustím“, řekla.

Pomalu, velmi, velmi pomalu, stoupali výš a výš.
K teplu onoho bílého světla.

Tichý hlouček stojící v šeru podzimní ulice.
A dva muži v bílém, sklání se nad bezvládným tělem.
Jeden z nich vzhlédne.
„Exitus, už tu nejsme nic platní", říká policistovi.
Pomalu se zvedá a odchází k sanitce.
Druhý bílý muž, přehazuje přes tělo deku.

Ona se, znovu a znovu dívá na hodinky.
Už po páté opakuje
"počkáme ještě".
"Určitě přijde, někde se jen zdržel.
Tohle by mi táta nikdy neudělal“.

***