Nedělní
Věkem se nám vrací chvíle, které stály za to se zastavit a nadechnout. Ale my jsme je nevnímali a slepě dychtíce, spěchali za novými poznáními. To teprve čas nám je umí zvážit ...... na váhách osudu.
» autor: senia |
Jemné nitky slunečného rána,
pod přivřenými víčky.
Blízkost rtů a pravidelný teplý dech,
na ještě spící kůži.
Líný sen, co s něžnostmi té noci,
ještě sám chce zůstat tiše.
Vůně teplé, čerstvě uvřené kávy,
polibkem chuť na rty píše.
Zastavit tu chvíli, chtěl by napořád,
na křídlech zas vrátit čas.
Tuší, že už nespatří,
ty malé zlaté pihy letní.
Na nosíku malém,
co jsou prý po mamince.
Čas nevrací se, osud neoblomíš,
snad, někdy, náhodou, ….
jen ve vzpomínce.
pod přivřenými víčky.
Blízkost rtů a pravidelný teplý dech,
na ještě spící kůži.
Líný sen, co s něžnostmi té noci,
ještě sám chce zůstat tiše.
Vůně teplé, čerstvě uvřené kávy,
polibkem chuť na rty píše.
Zastavit tu chvíli, chtěl by napořád,
na křídlech zas vrátit čas.
Tuší, že už nespatří,
ty malé zlaté pihy letní.
Na nosíku malém,
co jsou prý po mamince.
Čas nevrací se, osud neoblomíš,
snad, někdy, náhodou, ….
jen ve vzpomínce.
Tipů: 12
» 28.12.21
» komentářů: 1
» čteno: 266(10)
» posláno: 0
» nahlásit
Předchozí: Má lásko toulavá | Následující: Stopy v parku