Všechno, anebo nic

V jídelně bylo dusno. Všichni už z oběda odešli zase do práce. I její manžel fáral v Jáchymově.
„A je vůbec něco, co by vám mohlo ublížit?“ zeptal se jí, když pokládal rozečtené noviny na stůl a dopíjel černé kafe.
„Možná se vám zdá, že ne, ale samozřejmě… To se zeptejte mýho manžela. Ten by vám mohl vyprávět.“ Ušklíbla se na něj přes rameno, ale od umývání nádobí se neotočila. Zamyšleně ji pozoroval. Dlouhé černé vlasy s prosvítajícími šedinami ji v zamotaném chuchvalci vlasů, který se podobal drdolu, spadaly na záda. Když se otočila, viděl její tváře zbarvené do červena, prameny vlasů se jí lepily k čelu. Zastavila vodu, ruce si otřela do zástěry a přes rameno si přehodila utěrku.
„Nechcete pomoct?“
„To je dobrý, Jiří, na ženskou práci si vystačím sama, ale děkuju.“ Podívala se na hodiny na stěně. „Neměl byste už jít? Ať na vás nečekají.“
Odsunul židli a donesl jí talíř s příborem. „Díky za oběd. Povedl se. Ostatně jako vždy.“ Místo odpovědi jen přikývla a zase se otočila k nádobí.
„A Alžběto?“ Dotkl se bělostné paže.
„Hm?“ Vytrhla se mu.
„Řekl jsem něco špatně?“ Všiml si jejích slz.
Hodila utěrkou vedle dřezu. „Povídám, abyste šel!“
V obranném gestu zvedl ruce a ráčel odtamtud raději rychle vypadnout. Ještě než se za ním zavřely dveře, houkla na něj: „A už mi nikdy neprojevujte lítost! Svoje… naše problémy si vyřešíme sami.“


Bylo to už pět let, co ji propustili z kanceláře „z politických důvodů“ souvisejících s jejími názory a v souvislosti jejího bratra, který před časem emigroval do Anglie. A že si její muž dovolil stěžovat na vyšších místech, ba co víc, ještě se jí veřejně zastal, vyhodili ho z práce taky. Syna vyloučili ze školy, nezvládl to a otrávil se jedem na krysy. Jakoby její rodina byla za ty krysy vážně považována…
Alžbětin manžel byl obyčejný muž, pracoval do úmoru, aby měli co jíst, až z toho zkolaboval. V nemocnici ho nechtěli ani ošetřit, kdyby tam Václav neměl přítele-doktora, který ho pomalu dal do kupy, asi by ho nechali umřít. Toho doktora pak vykopli taky. Lidé si na ně na ulici ukazovali a někteří dokonce přecházeli na druhou stranu ulice, aby se s nimi nemuseli potkat. Nikdy ji nezajímalo, co si o ní mysleli cizí lidé, ale když se od nich odvraceli i jejich přátelé, mrzelo ji to. Nikdo si s nimi nechtěl špinit ruce. Vždyť to byli přece zrádci republiky!
Stačilo pár let u Britského královského letectva, a jaký z toho byl problém. Měla by být na svého bratra pyšná, pomohl vyhrát válku. Byl to hrdina. Ale bohužel… Místo toho, než aby ho zavřeli na Pankráci, utekl i se svou milou do Británie.
Stačilo pár udání, možná i odposlechy. A oni… Ti, co zůstali, se sešli tady. V jáchymovských dolech. Její manžel i doktor fárali. Ona vařila v místní kuchyni. Václav začínal být těžce nemocný, tak dohlížela aspoň na to, aby měl každý den teplé jídlo. Lékař Jiří Horák vyměnil bílý plášť a čistotu za špinavé hadry a černotu, kterou si každý večer smývali všichni horníci z rukou a obličeje.
Asi byla silnější než on, protože když je člověk nešťastný, může se začít nějakým způsobem ničit, ubližoval si, Václav začal pít. Nevadilo jí, když jí v opilecké náladě uhodil, na to si dokázala zvyknout a naučila se, jak šikovně uhnout, aby se netrefil. Ostatně šlo mu to dost těžko, když byl pod parou. Ale jeho urážky směřované na ni byly daleko horší. Vyčítal jí všechno, i synovu smrt, to ji bolelo nejvíc, ale potřeboval nějak uvolnit zlost, kterou v sobě měl. Rozzlobilo ho, že musel opustit oblíbenou práci. Působil ve Škodě Mladé Boleslavi, skoro byl povýšen na vedoucího, ale kvůli ní musel odejít. A to jen kvůli tomu, že někde řekla, že když si převzali moc komunisti, ukradli Čechům a Slovákům kus srdce. Obvykle až taková moudra z úst nevypouštěla a tímto výrokem svůj názor vyjádřila ještě velmi slušně.
Její syn Jan studoval průmyslovou školu, v maturitním ročníku skončil. Pár měsíců se pak živil různými brigádami, aby své matce a nemocnému otci přilepšil. Měli ho pozdě až kolem třicítky, proto svým stárnoucím rodičům chtěl pomoci. Když se s ním rozešla jeho dívka, nezvládl to. Její jediný vymodlený syn…
Všichni si rozhodně zhoršili svou životní perspektivu, někteří byli samozřejmě rádi, za své udavačské dovednosti dostali lepší bydlení, vyšší pracovní místa v zaměstnání, jejich děti byli přijati na vysoké školy. Holt čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí, nebo jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá či tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Anebo tak nějak. To bylo už teď úplně jedno.
Vyčerpáním usínala u utírání nádobí, ale její muž býval unavený stále. Měl za sebou dva infarkty. Jeden, když se pohádal s předsedou úřadu, kde pracovala, o důvodu jejího propuštění a druhý po smrti jejich syna. Od té doby to s ním šlo od desíti k pěti. A nikoho nezajímalo, že je nepřípustné, aby se do dolů každý den vracel. Těžká práce mu nedělala dobře, musel se šetřit, ale nikdo její prosby neposlouchal.
Byt museli nechat bytem a za pár hodin se sbalit a byli odvezeni sem. Václava by sem odvezli okamžitě z práce, ale vymohla si alespoň to, aby mohla jet s ním a starat se zde o něj. Díky Bohu, že tu byl i doktor, sice kvůli nim, což nesnášela, ale zase se tu čas od času mohl o jejího muže postarat a vyšetřit ho, jak jen to v těchto podmínkách šlo. Dostali malou cimru v rohu baráku. Jinak v místnostech žilo kolem deseti mužů, kteří spolu navzájem pracovali. Aspoň v tomhle tedy měli štěstí.


Každým dnem na tom byl o mnoho hůře než den předcházející. Špatně se mu dýchalo a nesnesl dlouho chůzi. Jednou ránou už nevstal z postele vůbec. Další slabší infarkt.
Zvedla se z postele, aby mu připravila snídani, když se vrátila, protože se divila, že se ještě nevzbudil, vyděšeně zůstala stát ve dveřích. Ležel jako mrtvý, ale hrudník se mu zvedal. Zavolala Jiřího, přišel okamžitě. Na zdejší polikliniku zaběhl pro nějaké léky a infuzi na rozpuštění krevní sraženiny. Šlo o vteřiny. Když konečně v klidu usnul, odebrali se oba do kuchyně. Ještě se jí třásly ruce a byla celá bledá.
„Nemáte tu něco ostřejšího?“ Jiří jí sebral z rukou konvici s horkou vodou, když si šla uvařit čaj, aby se neopařila.
„Co si dáte?“ Unaveně na něj zamžourala očima.
„Ne pro mě. Pro vás.“
Mávla rukou ke skříňce vedle kredence. Nalil dva vrchovaté panáky. Průhledná tekutina rychle mizela. Na nic si nepřipíjeli. Připíjet si na zdraví by bylo docela sarkastické a nic jiného, na co by si mohli přiťuknout, je nenapadlo. Láhev byla plná asi do poloviny, tak ji dorazili celou. Pak šla zkontrolovat Vaška, v klidu oddechoval. Potichu za sebou zavřela dveře a posadil se za stůl. Doktor seděl naproti ní.
„Je něco, co by vám skutečně mohlo ublížit?“ ptal se stejně jako před půl rokem.
„Jak vidíte, tak jo.“
„Někoho tak statečnýho jsem ještě neviděl.“
Mávla nad tím rukou. „Ale houby.“
„Vážně.“
„Hele, doktore, nechytračte mi tu a radši běžte zkontrolovat pacienta.“ Ukázala ke dveřím. Poslechl, ale za okamžik se vracel, slyšel totiž, jak Alžběta zvrací.
„Asi jsme to s tím přehnali.“ Naklonil se nad ni, aby ji mohl držet vlasy.
„Nechte mě bejt! Abyste si náhodou ještě neublížil s těma vašima doktorskýma rukama!“
„Kolik já už jsem ošetřoval lidí s daleko horšími problémy, než je lehká otrava alkoholem, nebo spíš nevolnost.“ Chtěla ho odehnat, ale nepovedlo se jí to. Pak se narovnala, ale slabostí málem upadla na zem.
„Proboha, není vám něco?“
„Ne, jen jsem trochu opilá,“ prohodila posměšně a potácela se až ke stolu, kde se opřela. Pomohl jí, aby si vypláchla ústa vodou a pak jí nařídil posadit se do křesla. Měl noční směnu, - není nic horšího než fárat v noci, ostatně to však bylo jedno, když v každou denní dobu byla dole tma - tak se rozhodl, že si tu oba manžele Morávkovy hezky pohlídá.
Lékař k pohledání.
Když se Alžběta za pár hodin probrala ze spánku, spěchala zkontrolovat manžela. Jiří jí musel pomáhat, protože jí bylo špatně a vrávorala po kuchyni, hlava se jí motala a bolela ji, jako kdyby se proti ní rozjel vozík, kterým se dováží smolinec na povrch.
Pak se opět vrátili do kuchyně, seděla na židli jako samo neštěstí. Všechny ty za léta nastřádané pocity se na ni sesypaly jako lavina a ona se usedavě rozplakala.
„Co budu dělat, když mi umře? Nikoho jinýho už nemám…“
„Ale co to říkáte? Proč by zemřel? Nemůžu ještě nic konstatovat, ale vypadá to slibně.“
„Určitě, to jsou ty vaše doktorský řeči.“
„Vůbec ne.“
„Nemusíte mi mazat med kolem pusy. Nic horšího už se nám stejně stát nemůže.“
„Alžběto…“
„Víte co, jděte s tou Alžbětou do háje! Vaška vyhodili z práce, mě taky, kluka ze školy… Není nic horšího, než když přežijete vlastní dítě! Bratra mi málem zavřeli, ještěže odsud utekl. Z týhle hnusný, podělaný země, kde si člověk nemůže ani popovídat se sousedkou, aby ho náhodou někdo neudal. Ať mi s tím vlezou na záda. Ať jdou už všichni do pr…“ bouchla do stolu a něco jí zapraskalo v malíčku. Vyjekla bolestí a rozbrečela se docela. Přiskočil k ní a ruku jí rychle obvázal a zpevnil zlomený prst.
Dlouho ji objímal, než se utišila. Tu noc nešel do dolu. Dělali to na stole, kuchyňské lince i v křesle. Mezitím se líbali, kontrolovali Václavův stav a zase se objímali. Jiří musel uznat, že vášnivější noc v životě nezažil. Nemilovali se srdcem, jen těly. Jakoby si chtěli vybít všechen ten vztek na lidi kolem. Na ztracený naděje, který měli. Na přátele, co je zradili, na rodinu, kterou museli opustit, nebo která opustila je. Za mrtvé syny. Za ulhanou a děsivou vládu jedné strany. Za rána, na který se netěšili, protože je nečekalo nic, za co by se vyplatilo žít.
Ráno si uvařili kafe a Jiří odešel. Šla se opláchnout a pak unaveně ulehla vedle manžela do postele a přitulila se k němu. Nikdy to s ním nebylo špatné, ale poslední dobou se jim z milování vytrácela vášeň, asi to způsobovalo celkové působení podmínek doby na jejich životy a jeho nemoc. Jestli vás i zoufalství dokáže přinutit ke ztracené vášni, rozhodla se, že v tom s Jiřím budou pokračovat. Aspoň tak můžou tohle období přežít. Třeba neztratí poslední zbytky rozumu.
S Jiřím si pořád vykali. Zaprvé, aby její muž nepojal žádné podezření a za druhé, že si tak od sebe drželi určitý odstup. Připomínalo jim to fakt, že spolu jen spí a nic víc.
Za pár dní odvezli Václava do nedaleké nemocnice, každý den mezi vařením, uklízením a sexem s doktorem, se za ním jezdila podívat. Jeho stav se začal zlepšovat a dokonce s ní i mluvil. Zotavil se natolik, že se mohl vrátit i do práce.
Jednoho dne rozmlátila vztekem v baráku, kde bydleli, všechny talíře na polévku, protože nebylo Vaškovi dovoleno vrátit se domů. Žádost o milost podávala několikrát a i přes jeho zdravotní stav jí nebylo vyhověno. Náhrada talířů byla jejímu manželovi strhnuta z platu. Další rozbití čehokoliv si rozmyslela. Ten měsíc jedli suchý chleba. Kdyby jim Jiří nepřinesl nějaké pořádné jídlo, asi by byli o hladu.
Roky ubíhaly a po jejím podezření na těhotenství, které se nepotvrdilo, jak asi – v jejím věku, čas plynul pomaleji, než se zdálo. Nevěděla, jestli Václav o ní a o jeho dlouholetém kamarádovi ví, ale v životě ani pod pohrůžkou smrti by mu neřekla, že mezi nimi něco je. Nechtěla mu zhoršovat jeho zdravotní stav, který se teď zdál být delší dobu dobrý. Snad se zlepšoval i kvůli její náladě, která se odvíjela od užívání si s Jiřím, když byl její manžel fárat.
Všímala si doktorových náznaků a hrozila se chvíle, kdy jí vyzná lásku, protože se do ní evidentně zamiloval. Co na ní viděl? Na skoro padesátileté ženské?


V roce šedesát přišla první omilostnění a následné rehabilitace. Všichny ze skupiny Václava i Jiřího byli zrovna v práci, když rozlepila dopis. Radostí nemohla uvěřit jejich štěstí, a protože se blížil návrat jejich směny, běžela jim naproti, avšak nikoho neviděla přicházet. Touhle dobou už se měli vracet. Na cestě se málem srazila s mladým Peškem, který celý udýchaný běžel a už z dálky na ni volal: „Není to dobrý, paní Morávková! Zasypalo je tam!“
„Cože! A co se stalo?“
„Nevím, teď odtamtud běžím.“
„A nevíš, co je s Václavem a doktorem Horákem?“
„Říkali, že doktora to zasypalo, a když se ho váš manžel snažil vytáhnout na povrch, utrhla se nad nimi římsa.“ To už se dal ale zase do běhu, aby to oznámil rodinám horníků. Skoro vypustila duši, než se dostala k dolu. Právě vynášeli těla ven, několik z nich to přežilo. Volala jména svých mužů, ale nikdo se jí neozýval. Po chvíli hledání a vyptávání se jí někdo ukázal na těla přikrytá šedými špinavými plachtami.
Jakoby slyšela známý hlas. „Je něco, co by vám mohlo ublížit, Bety?“
„Teď ne. Teď už ne.“


Na konci šedesátých let emigrovala za bratrem do Anglie a za několik let do Kanady. Začínala od znova. Jazyk se nikdy pořádně nenaučila a s prostředím se nesžila. Jediná její výhoda byla, že česká jídla v Kanadě a ani ve Spojených státech nikdo neznal a všem chutnala svíčková a vepřový řízek. Vždy si však stěžovala na nedostatek kvalitních potravin. Jako doma to rozhodně nebylo.
Nikdy na svou rodnou zemi, ve které se však tolik trápila, nezapomněla. Myslela na ni jen v dobrém, křivdy prominula, zlé časy vytěsnila z mysli a jen si připomínala muže svého života.
Její relativně šťastné mládí a dospělost se svým synem Janem. Střední léta se svým Václavem, hodným a čestným manželem. A léta v podzimu života s o pár let mladším doktorem Jiřím, která jí přinesla tolik potěšení i utrpení a strach o mužovo zdraví.
Na stará kolena se vrátila k bratrovi do Anglie, aby zemřela v kruhu rodiny. Do vlasti se už nikdy nevrátila, i když si v skrytu duše přála, aby tam byla pohřbena.
A teď suďte starou dámou…