KAMENY ILUZÍ

Přála si život klidný
roztával sníh - byla jistotou
ve stupnicích klavíru
věřil jsem že procitne

nikdy v Lásce
nebudu hřát Tvou dlaň
když dech oblékne svatozář.

Nyní znenadání?
Konečně naposledy?

Andělé záviděli ve zkáze
nebesa v tempu zátiší
svět zatočil se záchvatem
naivní představou jen my
polykáme slzy - je nám zima

koupu se v dešti utrpení
vodopádem zlosti smáčím kroky
abych se nikdy nevrátil
na začátek slitování.

Jsi mou oázou?
Ještě než odejdeš?

Zítřek myšlenky zapomíná
bodám se v polibcích
co Ti nikdy nepatřily
když ztratil jsem vůli
cit křídel katedrál
které nám nesluší
snad na očích - už nevím

ztrácím a odevzdávám
všechny své Lásky na strunách
plakaly v dur i moll
pokud nehledáš náš déšť.

Více k smíchu nebo k pláči?
Na co si hrát uprostřed noci?

Odpusť že nečekám
na úsvit lží básníků
ve jménu mém jako kdysi
roním nad srdcem Tvým
krev věčnou - nekonečnou

loučíme se zhrzeností
nemůžu dál ve Tvém nezájmu.

Básní 440.
veršem 7 074 pro Tebe.




15:5.2020 2:13