Světy

20. 11. 2021
» autor: panK.
Ležíš vedle mě a tep tvého srdce mi rezonuje v dlani. Možná už spíš, touláš se chagallovou oblohou, možná tou skutečnou, kdo ví? Teď, víc než kdy dřív, věřím na osud. Přece jsem tě tenkrát viděl. Drobnou brunetku s pohledem siamské kočky. A věděl jsem, že patříme k sobě. Věděl jsem, že tu jsi, jen jsem tě nemohl najít. A ty? Ulicí projelo auto. Světla přeběhla po stropě. Ty jsi byla ta, která rozumí lidské řeči, ta která umí číst v očích, zná nejrůznější tajemství a nikdy nebývá sama. Jak jsem tě mohl potkat? Jak jsem ti mohl říct, že tě znám, že k sobě patříme? Svět je nekonečný kaleidoskop světů. Světů z iluzí a snů. Zmatení jím proplouváme. Neznáme směr. Jak blízko jsou naše světy? Chci už na nic nemyslet. Vodorovná hladina moře splývá s horizontem v oparu. Nic jen ticho na palubě mé lodi. Nic je celý svět v krabici od bot a hvězdy jsou jen díry ve víku. Všude okolo je slunce a nic. Ještě cítím v dlani tvůj tep, když svět za okny potemní.
"Drážďany hoří!" říká mi nějaká holka. Ale tohle není můj život. Přece si na něj vzpomínám. Nic z toho, co tu je, nepoznávám a tu dívku neznám. Jsme v nějaké kuchyni s kachlovými kamny a prošlapanou podlahou. "Drážďany hoří!" zní mi v hlavě. Dívá se na mě. Na nose má pihy, smutný pohled a dlouhé řasy. Je docela hezká. "Odkud to víš?" Udiveně se na mě dívá. "Všichni o tom mluví. Bombardovali je. Na horizontu je vidět záři ohně. Hoří celé město." Prohlíží si mě, asi čeká, co jí odpovím. Snad se i trochu usmívá a já přemýšlím, kde jsem se ocitl. Vybíhám před dům do chladné noci. Sleduji horizont, až na severu spatřím zvláštní světlo. Mám pocit, že až sem slyším nářek lidí, praskot a hučení plamenů. Úplně se mi sevřelo hrdlo, stojím a nedokážu odvrátit pohled od té oranžové záře. Nevnímám čas, myšlenky se mi rozbíhají do všech stran. Ze zahrady jsem zaslechl hlasy. Byla to nejspíš čeština, ale slovům jsem nerozuměl. Ve spodní části zahrady je seník, vypravil jsem se tam podívat. Třeba se v něm někdo ukrývá. Poslední dobou se tu pohybuje hodně lidí, které neznám. Jsou mezi nimi krysy a je jedno jakým jazykem mluví. Cítím, že to není bezpečné. Nevidím na cestu. Uvnitř seníku jsem opět cosi zaslechl. Rozbušilo se mi srdce. Otevírám dveře a snažím se zjistit, jestli je někdo uvnitř. Tma. Okolo nohy se mi protáhla kočka. Zavírám dveře, otočím se a náhle proti mně stojí temná silueta muže. Ještě zahlédnu, jak se zaleskne ostří nože v ruce, která prudce vyrazí proti mému břichu.
Leknutím jsem sebou trhnul. Spal jsem sotva pár minut. Ještě v sobě cítím chlad únorové noci. Ještě vidím záři hořícího města. Možná, že těm, kteří doufali, připomínala východ slunce, pro mě byla rozlitou krví. Spíš, na parapety dopadly první kapky podzimního deště. Zatím jsem měl štěstí, vím to. Ještě se můžu těšit na další svítání. Nahá si leháš na průzračnou hladinu. Usmíváš se, máš ráda vůni vody. Tvé tělo se třpytí, pod srdcem ukrýváš nový život, jsem šťastný. Třpyt střípků kaleidoskopu. Vodorovná hladina moře splývá s horizontem. Ležíš vedle mě a tep tvého srdce mi rezonuje v dlani.
Tipů: 3
» 20.11.21
» komentářů: 1
» čteno: 42(2)
» posláno: 0


» 20.11.2021 - 14:22
wuaw, úplně mě to vcuclo a zase vyplivlo

a asi jsi jdu dohledat info, kdy to ty Drážďany hořely

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Gala | Následující: Divoké květy

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.