Martinská

Martin, víno, husa,
ta společnost
nepozná nikdy nudy,
tu husu vypasenou,
co s ním přišla,
tu svrbí nejen pudy,

co do bílých duchen
se těší s Martinem,
až vyvalí na něj dudy,
až projede se na něm,
na Martinovi,
na koníčka tudy i tamtudy,

její oči zelené v té hře
nezajímá srdce,
jen kule a žaludy,
a víno teče proudem,
do sebezapomnění,
bílé, i to temně rudý...

kde tou rudou je krev,
bílý je kůň,
a to temné jsou osudy.