PkM - Memoár II.

„Hele... Společníků jsem měla v tomhle týdnu hodně, takže si myslím že ty dvě zlatky gratis jsou adekvátní odměna. A navíc jsi mi je včera slíbil," ani ve chvíli kdy Anastazie udeřila do stolu se nezdálo, že by Haziren změnil svůj názor.
„Je těžká doba... Kšeftů je málo... A navíc já nemůžu za to že sis nechala udělat parchanta," ukázal svýma vybledlýma elfíma rukama na malého Sebastina, poklidně hrajícího si se svými hadrovými pajduláky.
„Hazirene... Prosím... Potřebuju je... Pokud mi je dáš budu si konečně moct dovolit vlastní střechu nad hlavou... Prosím," pohled naprostého zoufalství.
„To myslíš tu rozvalinu v centru, kterou nikdo nechce? Tak to už ti je tuplem nedám. Vyhodit moje prachy za rozpadlou barabiznu... To tak."
„Tak víš, co... Můžeš si uspokojovat zákazníky sám. Seru na tebe i na tenhle tvůj pajzl," agresivně popadla chlapce za ruku, společně pak opustili hampejz.
Ještě než se zavřely dveře zařval Haziner: „Stejně přilezeš, neumíš nic jinýho než jen šlapat! Krávo!"
Anastazie vláčela svého syna vstříc celým městem. Až na náměstí Svaté Certucie se zastavila.
„Pamatuj si Sebastiane, lidi jsou svině a nikdy se na nikoho v životě nemůžeš spolehnout," chlapec moc nevěděl o čem jeho milovaná matka mluví, nechápavě odkýval matčinu radu.
„Vždycky měj nad ostatníma výhodu, můžeš je pak líp odrbat, pokud ti začnou házet klacky pod nohy," Anastazii došlo, že synovi předává informace, jimž nemůže zatím rozumět. Vědomá své chyby si k němu klekla, chytla jej za ramena.
„Pamatuj si Sebastiane... Musíš se v životě zařídit tak, abys nikdy nemusel nikomu dělat poskoka. Buď svůj vlastní pán a tvrdě pracuj... Musíš vydělat hodně peněz... Bez nich v životě nic nebudeš, jenom chudák na kterýho si každej troufne," svého syna pak objala. I přes matčinu velkou nechuť se oba vrátili do hampejzu.