Houby z vesmíru

Petr ležel na gauči a pročítal nejnovější číslo magazínu věnujícího se legalizaci konopí. Televize byla puštěná coby kulisa beze zvuku, protože v jeho pokoji hrála nepřetržitě a naplno hudba. Zrovna začal přemýšlet o tom, že si znovu nabije bong a doplní hladinu THC v krvi. V tom ho vyrušil zvonek. Ztlumil muziku a šel otevřít. U dveří stal jeho nejlepší kamarád Pavel. Petr a Pavel, nerozlučná dvojka. Pozdravili se a Pavel okamžitě spustil: „Sbal se, kámo, vyrážíme do lesa.“
„Cože? Já nikam nejdu, já myslel, že pudem pařit.“ odpověděl udivený Petr.
„Ale houby, půjdeš se mnou, nepůjdu sám do lesa.“
„Ale je pátek, prdím ti na les, co chceš dělat v lese?“
„Mám super tip, kde rostou houby!“ vystřelil Pavel s notně znatelným zvýšením nadšení v jeho intonaci.
„Je to přímo v srdci Moravskoslezských Beskyd. Ale rostou tam všude, nemusíme úplně dovnitř, stačí na kraj, do nějakého lesa. Mám to od jednoho kunčafta v hospodě, roste jich tam prej hromada.“ pokračoval se zvednutými ukazováčky na obou rukou, čímž se snažil upoutat Petrovu pozornost a získat jeho souhlas.
„Já se nechci zhoubovat, minulý týden mi to bohatě stačilo.“ odpověděl znechuceně Petr.
„No tak jsi měl bad trip no, to se stane každýmu.“
„Na bad tripy jsem zvyklý, mě štve, že jsem se ztrapnil před Terezou.“
„Ale zas se tolik nestalo, kámo.“
„Ne, vůbec. Jenom jsem zapomněl lidskou řeč, mluvil totální hatmatilkou a nikdo mi nerozuměl, včetně ní, která si myslí, že jsem naprostej kretén.“
„No jo, to byl úlet, mluvil jsi úplně vymyšlený slova, znělo to jak nějakej elfí jazyk nebo něco.“ potvrdil lehce uchechtávající se Pavel.
„Tak vidíš, seru na to, žádný houby, pozvu pár lidí na Playstationa.“ řekl Petr a začal si opět usedat na pohovku.
„To ne, já s tebou počítám, káámo.“ začal Pavel trochu kňourat a pokračoval: „Nemusíme se vůbec zhoubovat. Schováme si je na jindy. Navíc je můžeme prodat. Pamatuješ, jak jsme je tehdy střelili pražákům? Teď prej prodáš jednu kopinatku i za pětikorunu. Modrý třeba za pětku. Když jich nasbíráme za hodinku, dvě pár tisíc, budeme mít prachy k dobru.“
„No tak jo, ale zhuluješ mě celej den.“ pohrozil Petr.
„Platí“
Oba si spokojeně plácli.

***

Petr cestou „někam do lesů Moravskoslezských Beskyd“ vzpomínal, jak se vlastně se svým otravným kámošem, co ho neustále iritoval, seznámil. Bylo to na začátku jejich prvního semestru na vysoké škole. Pavel potřeboval poradit se sylabem jednoho předmětu a při tom oba zjistili, že pochází z Krkonoš, kde bydleli kousek od sebe. Navíc je spojovala společná záliba v kouření marihuany. Začali se spolu přátelit, ale Petra už jejich přátelství pomalu unavovalo.
„Jsme na místě.“ zahlásil Pavel a zaparkoval přímo na kraji silnice. „Pojď, musíme sebou pohnout, ať to stihnem, než se setmí a když bude lov úspěšný, zajdem na nějakou pařbu, na který ideálně najdeme zájemce o lysiny.“ vyskočil natěšený z auta.
„No jo.“ odpověděl znuděný Petr. „Mimochodem, nedopověděl jsi mi to s tím tipem na tohle místo. Tady na Moravě zas tolik nerostou jako u nás ne?“
„Hele, měl jsem v hospodě na šichtě chlápka, takovej starší týpek, a ten mi nabízel jestli nemám zájem o nějaký úlomky meteoritu, že takový věci sbírá a rozprodává dál.“ „Aha.“ Petr poslouchal a přikyvoval.
„No a vyprávěl mi k tomu takovou omáčku, že někam sem dopadl asi před dvaceti lety meteorit nebo tak něco a že mi za dvojku prodá jeho úlomek i s certifikátem. Měl to u sebe, vypadalo to pěkně.“
„A on ti řek, že tu rostou lysohlávky?“
„Ne, ne. Já si pak googlil ten meteorit právě a někdo v komentářích psal, že tady rostou mrtě jedovatý modráci, že takovej trip ještě nezažil.“
„Hm… Takže to máš navíc z komentáře na netu? To můžem rovnou otočit, ty vole.“ podráždil se Petr ještě víc.
„… Ale ne, to bude cajk, cejtím to v kostech, věř mi. Když tam nic nebude, pojedem na ten mejdan a celý den hulíme na mě.“
„Dobře… Kde začnem?“ oba už se dostali do posekaného svahu. Slunce zářilo a hřálo.
Babí léto nastupovalo, bylo příjemné horko.
„Hele, támhle to vypadá nadějně.“
Po pár metrech se rozeběhl Pavel radostí bez sebe. Všiml si jedné lysohlávky. Kolem ní jich bylo víc. Sundal si kšiltovku, naklonil se na zem a jednu si utrhl. Prohlídnul si jí a hned jí strčil do pusy. „Ty kráso, ty jsou dobře hořký! To je ono!“ zahlásil.
„Nežer to kámo, zase nebudeš vědět kolik sis jich dal a budeš v prdeli.“ „Já nejsem ten, kdo trpí na bad tripy.“ odsekl jízlivě Pavel a věnoval se sběru.
„Vyser se na to, nebo tě tady nechám!“ pohrozil Petr.
„Klid. Jen to ochutnávám. Ty budou kurevsky vostrý. Pojď sbírat, tam jich je ještě víc.“ ukazoval Pavel o kus dál.
Petr popošel a spatřil pěknou osádku lysohlávek. Byly to tzv. modrající, jedovatější a zlejší než běžnější druh, kopinaté. Petr z nich měl respekt. Houboval jen občas, protože byl náchylný na bad tripy, neboli ošklivé stavy doprovázející buď špatnou přípravu, negativní prostředí, nebo emocionálnější psychiku jedince. Možnosti toho, s čím se uživatel při nepovedeném tripu setká, jsou téměř nekonečné. Dnes večer si původně dávat určitě nechtěl, ačkoli kdo ví, co večer přinese, pomyslel si.
Po patnácti minutách se klukům zjevovaly další a další plochy pokryté houbičkami, které sbírali až měli plné kšiltovky. Už vytáhly váčky a igelitky, do kterých je začali dávat. „Těch je mrtě, to je bomba kámo.“ liboval si Pavel a strčil si u toho jednu do pusy, čehož si všiml Petr: „Ty je žereš u toho sbírání, ty vole! Koliks jich měl?“
„Jen pár, kámo, nebuď labuť. Chci vědět jak dávaj.“

***

Za další půl hodinu sbírání si Petr všiml, že se Pavel potichu chichotá.
„Co je?“ vyhrkl na něj.
„Nic, vole.“
„Ty už seš zhoubovanej! Seru na to, pojď, budu řídit zpátky.“
Pavel se smál. Všudypřítomná zeleň, tvořená okolní trávou a rostlinstvem, chytala v jeho očích sytě smaragdovou barvu pastelového odstínu. Pavel cítil, že „to“ nastupuje. O něco rychleji, než čekal a zdálo se, že i o něco intenzivněji. V břiše mu začaly známé „vetřelčí“ pochody jako kdyby měl v žaludku záludné červíky. Pot na hlavě působil, jako by se jeho hlava roztékala. Bylo to „ono“ a intenzita nastupujícího stavu v něm vyvolala spontánní smích. „Počkej, musím si odpočinout.“ sedl si na pařez a smál se, až musel popadat dech.
Petr se při pohledu na něj musel usmát taky. Za prvé proto, že obtloustlý Pavel vysmátý na pařezu vypadal směšně a za druhé proto, že chápal přesně do puntíku, co pociťuje. Jelikož spolu absolvovali několik společných tripů, měli pouto, které během stavů navozovaly pocity souznění až telepatie. Jejich myšlenky byly několikrát v minulosti propojené. Jejich psychedelické cesty se již protnuly. Smáli se vždy stejným věcem, aniž by si to sdělili verbálně. V tuto chvíli nebyl Petr sjetý, ale cítil, co pociťuje Pavel tak moc, že ho to v podstatě rozesmálo taky.
Smích byl však náhle přerušen hlučným křupáním větví opodál. Sběr hub nebyl nelegální, ale kluci se již cítili lehce paranoidně. Pavel byl solidně rozjetý a konfrontace s kýmkoli cizím v takovou chvíli není příjemná. Rychle se otočili za zvukem a spatřili dvě postavy. „Do píči!“ lekl se Pavel, který zbledl, jako by viděl duchy. Petr zamhouřil a nechápal, co vidí. Spatřili dvě postavy, co vypadali minimálně hodně podobně jako oni dva. Stejné čepice, stejné postavy a oblečení. Dotyční si jich nevšimli, pouze prošli okrajem lesa pár desítek metrů od nich.
„Tak to bylo divný, co to kurva bylo? Vypadali jako my!“ vyjekl šeptem Pavel.
„Ale hovno, seš sjetej, to se ti zdálo“ chlácholil Petr Pavla, ačkoli si sám nebyl jistý tím, koho v dáli viděl. Napadlo ho, že z předchozí situace dostal flashback. Už se mu to stalo předtím. Nacházel se jako jediný střízlivý mezi lidmi, co popíjeli houbový čaj a jejich stavy se přenesly na něj. Takové psychotropní placebo. Na deset, patnáct minut se cítil sjetý, aniž by si cokoliv dal. Je to běžná věc, uklidňoval se v duchu a nahlas pobídl Pavla, aby šli: „Hele, valíme. Máme jich určitě přes tisíc, vrátíme se sem třeba zítra. Brzo bude tma a někdo se tady ochomýtá.“
„Dobře.“ souhlasil Pavel.
Vyrazili cestou nazpět.

***

Cesta k autu byla delší, než si pamatovali. Pavlovi nebylo moc dobře. Věčně se zastavoval a rozhlížel se kolem sebe. Začínalo být šero. Narazili však na turistický ukazatel, což jim dodalo trochu naděje, že k autu trefí. Jenže předtím kolem něj nešli. Nebo si to nepamatovali, což je na druhou stranu ještě víc zneklidňovalo.
„Ty jo, nic z toho nepoznávám. Horní Lomná? Nejeli jsme tudy autem? Píšou tu dva kiláky po zelený, tak jdeme tudy.“ dumal nad cestou Petr.
Asi po kilometru a půl se už regulérně setmělo.
Petr si začal uvědomovat, že se ztratili a vnímal to i Pavel, který ale měl plné ruce práce s dalšími ne zrovna příjemnými vjemy, co se na něj valily ze všech stran. „Kolik je hodin?“ zeptal se.
„Hele, je půl desátý večer.“
„To je kolik?“
Petr si všiml, že Pavel ztratil racionální vnímání času. „No je pozdě, měli bychom jít dál.“ odpověděl mu.
Po další hodině zoufalosti, kdy je cesta po zelené turistické trase vedla skrz les, ale ne k žádnému orientačnímu bodu, začal Pavel pod nátlakem situace střízlivět. Baterky v telefonu se jim kvůli svítilnám vybíjely a signál už neměli nějakou dobu. V tom si Petr všiml, že v dálce něco lehce září, či spíš poblikává. „Hele, něco tam svítí.“ ukázal na dané místo.
„To budou světlušky.“
„Kurevsky velký světlušky. Pojď za mnou.“ jistil Petr Pavla za rameno a opatrně s ním šel kupředu.
Došli ke zdroji záření. Na lesní mýtině se objevily nejdříve desítky, následně při pohledu do širšího prostranství, stovky svítících hub. Nic takového ani jeden z nich nikdy neviděl. Oplývaly neonovou září. Připomínalo to fosforující bílou barvu zubů nebo oblečení v nočním klubu, ale při ohromném počtu těchto hub byla záře silná a jasná. Jednotlivě vypadaly houbičky spíše průsvitně a zevnitř jim vyzařovala chromově bílá a nazelenalá tekutina. Pavel byl tím, co viděl naprosto konsternován a prohlížel si je zblízka. Petr ve stoje přemýšlel, co to je.
„To jsou nějaký mimozemský houby, ty vole!“ fascinovaně podotknul Pavel.
„Ale prdlajs, nikdy jsme nebyli v noci v lese, třeba je to druh, co takhle svítí a my je akorát neznáme. Musíme se odtud dostat.“ neuhýbal Petr ze své odpovědnosti coby toho rozumnějšího a hlavně střízlivého. „Naberu jich pár. Naber taky.“ sáhl opatrně Pavel na jednu. Nic se nestalo, žádná prudká vyrážka, ani bolest, žádné zjevné nebezpečí. Odřezávali je opatrně u kořene a separátně vkládali do batohu vedle předchozího sběru lysohlávek.
Pavel byl zády k Petrovi a ani nedutal. „Co se děje?“ ptal se Petr. Pavel mlčel. Držel v ruce narůžovělou svítící houbu velikosti hřibu a upřeně na ní zíral. Jako by k němu ta němá zvláštní houba promlouvala. Bezmyšlenkovitě si jí strčil do pusy a rozžvýkal.
„Cos to udělal? Tys jí sežral? Co když je to jedovatý ty vole?“
„Lysohlávky jsou taky jedovatý. Nevím, musel jsem to ochutnat.“
„No a jak chutná ty prase?“
„Nijak. Taková slizká hmota.“
„Budou ti potom svítit zuby. Dělej, hni se, musíme se odtud vymotat, pojď zpátky k cestě, někde už musí být něco, čeho se chytnem… Stejně seš hovado, jestli to s tebou klepne, jsme v prdeli, neodtáhnu tě zpátky. Nefunguje tu ani signál. Hni se retarde.“
„Ale klid, nic mi není.“

***

Po patnácti minutách chůze lesní cestou se objevila betonová silnice. Oběma se ulevilo. „Super, myslím, že jsme tudy přijížděli do tý vesnice, pojď tudy.“ ukázal Petr doleva, načež se podíval na Pavla, který vypadal, že z ničeho nic kompletně vystřízlivěl. „Jak ti je?“ zeptal se ho. Zdálo se, že Pavel je čilý. „Je mi úplně suprově.“ odpověděl.
„Jak se cejtíš?“ jako by si Petr právě vzpomněl, že si dal Petr tu neonovou houbu.
„Slyším celý les. Větve a ptáčky.“
„Seš furt sjetej.“
„Ne ne, teda jo, ale těma svítivejma. Působěj dost zajímavě.“ zadumal se Pavel.
„Yes! Támhle je začátek tý vesnice, kde parkujem na konci u toho kostela. Jsme na cestě k autu“ zaradoval se Petr.
Najednou se jako blesk z čistého nebe ozvaly dunivé zvuky běžících kroků. Pavel sebou mrskl a rychle se otočil. Petr vzápětí za nim. Nespatřili nic, ale koutem oka si Petr všimnul stínu. Lidského stínu, který jako by kolem obou prolétl synchronizovaně se zvuky kroků.
„Do prdele! Mám toho tady plný zuby, pakujem se, sakra!“ vykřikl Petr.
Došli k autu a nasedli. Petr vzal klíčky, nastartoval a vyrazili. Oba si důkladně prohlíželi celé okolí vesnice a její lesy. Měsíc byl v úplňku a ozařoval celé panorama. Celou cestu byl Pavel mlčky. Byl zaujatý stavem z neonových hub a působil vážně. Petr mlčel taky, ale rozhořčením. Dovezl Pavla před jeho byt.
„Auto ti sem dovezu zítra. Půlka těch hub je moje a dej mi něco na zhul.“
„Jasně, tady vem si to.“ podal Pavel Petrovi výrazně aromatickou ledvinku s trávou.
Rozloučili se.

***

Druhý den se Petr probudil upocený a nevyspalý. Ani nepomýšlel na tradiční a nevyhnutelný ranní bong a ihned po vymočení vytočil Pavlovo číslo. Telefon vyzváněl, ale nikdo to nebral. Zkusil to po snídani. Opět nic. Auto pořád stálo před domem. Krátce popřemýšlel a vydal se k němu. U Pavla doma nikdo nebyl. Jeho spolubydlící řekli, že ani nevědí, že by přišel. Což dávalo smysl, protože přišli opravdu pozdě večer. Posadil se zpět do auta.
„Sakra, kde je? Muselo se mu něco stát na těch posranejch vesmírných houbách.“ pronesl šeptem sám k sobě. Podíval se na zadní sedadlo, kde ležel batoh s houbičkami.
„Sakra.“ zaklel. S těmi houby není něco v pořádku. Musí zjistit v čem to vězí.
Dojel zpět domů, vzal si jednu sebou a s nechutí jí snědl. Chutnaly vlhce a slizce. Zapil to energy drinkem. „Tak ať to máme z krku“ pomyslel si. Byl nervózní a čekal na stav. Doufal, že díky tomu, co ucítí, pochopí, co se stalo Pavlovi a kde je. Cítil za něj odpovědnost a určitě by cítil i vinu, pokud by se mu něco stalo. Po půl hodině se stále nic nedělo. Třeba si jenom dal málo, nebo by to měl smíchat s lysohlávkami, jako to udělal Pavel.
Jednu specifickou věc, ale začal pociťovat. Pocit déjà vu. Znal to i ze svých prvních zkušeností s trávou. Přišlo mu totiž, že ten vzorec už prožíval. Už v této situaci v minulosti byl, už takto Pavla hledal. Už si ty houby jednou dal, vše se již odehrálo! Soustředil se, aby na tom nelpěl, ale pocit byl neobvykle silný. Ať udělal cokoliv, měl pocit, že už se to stalo. „Tak tohle ty houby dělají? Je to celkem nepříjemný.“ zamyslel se a vše, co mu probíhalo hlavou se ozývalo jako echo již dávno uplynulých událostí.
Po nějakém čase si na neustálé déjà vu zvykl a všiml si, že to již nepůsobí zas tak nepříjemně. Dokonce měl chvílemi dojem, že se zastavuje čas. Přestával v určitých chvílích slyšet zpívat ptáky i vnímat městský ruch. Ale jenom na zlomek okamžiku, který zachytával pouze ve své mysli. „Už vím, ten mamlas jich jel natrhat víc. Jedu tam.“ rozhodl se.
Sedl si do auta, chvíli přemýšlel, jestli zvládne řídit. Vnímání prostoru bylo netknuté. Oči vypadaly v zrcátku přirozeně, možná trochu zvětšené zornice. Vše se zdálo být v pořádku. Pojede opatrně a kdyby ho zastavila Policie, nemůže být pozitivně testován na houby, které očividně nejsou obohaceny psylocibinem, ale nějakým svítícím sajrajtem.
Jel autem a cestou mu připadalo, že vídá ta sama protijedoucí auta dokola. To se mu zdá, ujišťoval se. Souviselo to s tím efektem věčného déjà vu a zkreslení vnímání času. Pavel se určitě rozhodl, že je nasbírá všechny. Musel jet autobusem nebo autem jeho spolubydlících, protože něco speciálního na tom tripu přece jen bylo. Když se díval na oblohu, mraky utíkaly chvílemi rychleji, chvílemi pomaleji, a dokonce i obráceně. Přišlo mu, že se realita kolem něj vlní. Nic neobvyklého na jakékoli halucinogeny, ale rozhodně se to lišilo od všech ostatních psychedelik, co dosud ochutnal. Možná to trochu připomínalo ketamin, nebo dextrometorfan. Měl by přestat s drogama.

Dojel na místo a zaparkoval. Vůbec netušil, kam jít, neboť místo, kde neonové houby našli, si absolutně nepamatoval. Byl rád, že odtud předchozí den vypadli. Přesto se vydal přímo za nosem. Cítil kam ho intuice vede. Došel přibližně tam, kde včera sbírali lysohlávky. Stál a rozhlížel se. Efekty neonové houby nepolevovaly. Naopak, v lese bez přítomnosti města její účinek sílil. Napadlo ho, že je Pavel stále na tripu, že mu to mohlo trvat celou noc. Neměl ho nechávat jít domů v takovém stavu. Byla to chyba. Znenadání uslyšel šramot.
Vydal se doprostřed lesa za něčím, co připomínalo šustění listí. V dálce si všiml klečícího Pavla. Byl to on. „Hej!“ hulákal na něj. Popobíhal k němu a Pavel si ho všiml, otočil se na něj s úsměvem dokořán a pozdravil: „Čau kámo. Podívej, jsou jich tady stovky.“ rozpažil se, aby mu ukázal všechny ty netypické houby v celé své kráse za denního světla. „Vůbec jsi mi nebral telefon, co ti je? „
„Není tu signál.“
„…“ dávalo to smysl, řekl si Petr a pokračoval: „Tos šel sbírat houby ráno beze mě? Měls mi aspoň nechat zprávu.“
„Kolik je hodin?“
Petr se podíval na hodinky a netušil: „Nevím.“
„Ty sis to dal taky že? „
„Jo, napadlo mě tak, kde tě hledat.“
„Je to síla, že?“
„Vůbec tomu nerozumím. Co to jako dělá?“
„Řekl bych, že něco s časem, křiví nám to čas, možná i prostor. Asi díky tomu, jak sem dopad ten meteorit. Všiml sis, že ty houby vůbec nesvítí ve dne, ale trochu fosforují, když si je schováš do dlaní? Budeme bohatý kámo, musíme sbírat, pomoc mi.“ mluvil Pavel zvláštně a trochu unaveně.
„Zpomal, kámo. Ty houby píšou, ale ty jsi nespal?“
„Ne, sotva jsem přišel domů, zase se vyjasnilo a mě se spát nechtělo.“
„Divný. Dosbírej to a jdem, není to dobrý, budeš mít dojezd a mě taky není nejlíp.“ „Tak mi pomoc vysbírat aspoň tady ty.“ kňučel Pavel.
Petr mu pomohl jich pár sebrat.
„Usušíme to, nebo něco, počkej až s tím přijdem za ostatníma. Nikdy jsem nic takovýho nezažil.“ rozplýval se Pavel nad jejich objevem.
„A koliks jich měl?“
„Já nevím, tu jednu.“
„Fíhá, já nechci bejt stejetej do zítřka, taky jsem měl jednu.“ „Zítřek ještě nenastal.“ mluvil Pavel z cesty.
„No jak myslíš, pojď, jdeme domů.“

***

Šli lesem a povídali si o tom, co jsou tyto houby zač. Byly z vesmíru? Vyrostly díky mikroorganismům z meteoritu? Petrovi to přišlo jako blbost, existují desítky, nebo stovky jedovatých hub. Možná dokonce tisíce. S trochou štěstí je to nějaký nový objev, ale vesmírné? To si nemyslel.
Šli krajem lesa, když na pozadí v dálce uslyšeli něčí výkřik. Skrčili se za stromy a všimli si odkud ten jekot míří. Na mýtině byly dvě postavy připomínající je samotné. Jeden seděl na pařezu a druhý stál. Jako oni dva včera. Okamžitě si vybavili, že už se to stalo. Déjà vu na druhou. Byli znepokojeni.
„Co se to kurva děje? To jsme my včera! To jsme taky byli my.“ Chytal se Petr za hlavu.
„Pojď radši do hajzlu.“ odpověděl Pavel.
Netušili kolik uteklo času, ale začalo se rychle stmívat. Stejně rychle jako včera. „Ty houby narušují časoprostor kámo. Říkám ti to. Tyhle divný věci se mi dějí od včera.“ vysvětloval Pavel.
„Hovno, máme propojený halucinace, jako na jakýchkoli houbách. Je to jako lysiny. Syntéza smyslů, tady ty věci. Uznávám, že je to divný a nic takovýho jsem nezažil, ale seru na to. Dáme ty houby někomu, kdo to bude řešit, já už je nechci ani vidět a sem ani nepáchnu.“ vztekal se opět Petr.
Kráčeli po betonový silnici v úplné tmě. Zase. „Pohni.“ začal Petr přidávat na kroku. Zdálo se mu, jako kdyby mu docházel čas. Že by dojezd nebo stihomam? Pavel se přidal do poklusu spolu s ním.
Najednou spatřili stíny před sebou. Pavel se začal rozhlížet, kde jsou postavy, kterým by stíny patřily. Petrovi však ve zlomku vteřiny došlo, že jde o včerejší výjev. Ten samý stín, který viděl předchozího dne za sebou, byly teď jeho vlastní. Ty kroky, co slyšeli včera zněly přesně jako zvuky, jaké vydává teď. Jejich včerejší okamžik se protnul s dnešním. Přesto se znovu nespatřili jako před pár hodinami. Šlo pouze o stín a zvuky. Iluze nebo blud? Bylo to nanejvýš divné, ale po všem, co se jim dosud stalo, jenom mlčky pokračovali kupředu. Cestu už zdá se, znali.
Došli k autu, opět zářil úplněk. Petr opět dovezl Pavla domů.
„Sakra, strávili jsme v tom lese dva dny.“ zíral upřeně Petr Pavlovi do očí.
„Nebyl to jen jeden den?“
„Já nevím, ty vole, řekl bych, že ne. Všechno je zamotaný. Slib mi, že nikam zítra nepůjdeš a zavoláme si hned ráno? Zajdem na špeka a proberem to.“
„Jasně.“
Podali si ruce a rozloučili.

***

Petr se vrátil k sobě do bytu. Účinek svítivých hub dozníval. Byl rád. Pomalu začal i vnímat kolik je, na základě toho, co dávali v televizi. Dal si jointa, aby ho vrátil o trochu víc zpátky. Zabíralo to. Zazvonil mu telefon. Podíval se kdo volá. Byla to Tereza. Překvapeně hovor přijal.

„Ahojky!“ pozdravila ho Tereza.
„Čau…“
„Neruším tě?“
„Ne, vůbec. Povídej, co se děje?“
„Hele k tomu včerejšku ...“
„Včerejšku?“ divil se Petr ještě víc.
„No, nechci, aby sis myslel, že potom, cos vyváděl by to bylo mezi náma jako špatný.“
„Myslíš to ...?“
„Jo, jak ses zhouboval a byl divnej. Mluvil jsi nějakou cizí řečí a nerozuměl jsi vůbec, co ti povídám. Pamatuješ si to?“ bylo poznat, že se Tereza culí.
„Jo, to včera … “ divil se Petr ještě víc „… jasně, promiň, fakt jsem si chtěl víc povídat s tebou, ale dal jsem si nějaký ty hřiby no a nesedlo mi to. Rád tě někam pozvu a vynahradím ti to. Co říkáš?“
„No, tak to nech plavat. Kluci se ti smáli a tak, tak aby sis nemyslel, že já taky. Můžem zas něco podniknout, když slíbíš, že se znovu nezhoubuješ.“ nadhodila vesele Tereza.
„Slibuju!“ potvrdil Petr a oba se zasmáli a pokračovali v konverzaci.

***

Pavel přišel domů. Vír myšlenek o neonových houbách ho však neopouštěl. Takový potenciál. Kam se hrabe LSD? Sedl si k počítači, sepsal nějaké nesouvislé myšlenky. Následně začal googlit dopady meteoritu na našem území a našel ten, který dopadl do oblasti výskytu těch „vesmírných hub“. Meteorit Morávka. Zarazil se, přečetl si článek a pod něj napsal komentář: „Rostou tam skvělé houby, vřele doporučuju, nikdy jsem neměl lepší.“