Pilíře

Pilíře, opory, modly a bohové,
práchniví,
drolí se,
pukají,
k zemi řítí se,
a s rachotem ničí sny bláhové…

Říkali mi – bohové jsou nesmrtelní,
mámo, táto, proč jste mi tedy umřeli?

Slibovali, že válka už nikdy nebude,
tak proč do srdcí míří všechny ty střely?

Nabádali mne, čemu věřit mám a jak,
a já se naučil věřit jen sobě sám.

Učili mne ve škole dějiny své země znát,
už tehdy jsem tušil, co vše je jen klam.

Zpívali o právu, svobodě, pravdě a lži,
kdysi jsem věřil, snad věřil i ten písničkář.

Loudil a lapal hlasem sladkým sobě hlas,
však z huby se mu práší. Ano, je to lhář.

Hřímali a pyšně volali, že „Pravda zvítězí!“
A já zmaten se jich ptal, co to ta pravda je?
Smáli se mi, a vysmívali – což ty to nevíš?
Pravdou je přece to, co zvítězí, co vyhraje!


Cítím v nitru, navzdory úsilí,
jak pukám,
jak se drolím, a už ani nevím
kudy kam,
z té zoufalé představy
pln smutku jsem,
že snad i já někomu mohl bych být
práchnivým pilířem.