Pauza

Měsíční pauza
bez verše jen myšleného,
je jako krásky
vyprsená blůza,
jež snáší se
tak lehounce, lehce,
soumraku podobná,
až k zemi,
kdy „ano!“ rudými rety
zašeptané,
podtrhává nahotu,
jež líbí se mi,
zatímco její oči říkají,
že ne.

Však blůza
jež na dně časoprostoru
jako hadr se válí
k vytření bolů,
stále skrývá,
a zakrývá,
ač čeho není,
a to co není tolik pálí
jako rozpálený
na kůži cejch
polibků a veršů,
které nebudou,
když jeden z aktérů
se zdejch.

Trpně čekám
a barvy podzimu
si se mnou hrají
ve sluncem prozářeném
platanovým listu,
já čekal jinou,
ta však s jiným
jinde bloumá,
a zatím tys tu,
ty mi múzou buď,
prosím tě snažně,
a probudí-li tě
verš, když přijde,
tak mne taky vzbuď…