mantendré siempre….

Říká se
že s podzimem přichází
jakási ochablost
malátný povzdech
klidná jistota
ale ona se potají radovala
z té podzimní nekonečnosti
která připomíná
nezapomeň milovat

pořád běhala po loukách
brodila se v potocích
a když se pohybovala
vzduch se kolem ní chvěl
takže chvílemi mizela z očí jako vážka
nebo větve ve větru

když se objevila
s vášnivostí kněze všem vyprávěla
co skvělého či obyčejného se jí přihodilo
k tomu i lehký smutek
jaký je vlastním duším
jejichž invence přesahuje vnímání
a podle jistých indicií tuší
budoucí události světa

v tu chvíli se někdo pohnul kousek od ní
z jeho přítomnosti se jí podivně svíralo srdce
jako by se nějaký zvuk vinul sám do sebe
a vyvolával v ní zvláštní obrazy
bytost o níž věděla jistě
že je stejně přátelská jako nadpřirozená

cítím ve vás nějaké kouzlo
nepodobá se tomu jaké se vidí u dětí
ale ten druh milosti
plynoucí s příjemné směsice vědomí a štěstí

pokud by se na ty dva někdo podíval
a pozorně sledoval ten výjev před sebou
později už by si nevzpomínal
co vlastně viděl tak jasně
a na všechny otázky by odpovídal jen neurčitě

,,prostě tam stála
a povídala si s jakýmsi zvířetem
které pak zmizelo,,

jakým zvířetem?

prostě zvířetem
i když tak podivuhodně lidským
že kolem nich vířily vlny
vlny téměř hmotné
v té neobyčejné podívané
jako by se život náhle otevřel
a konečně bylo vidět dovnitř

co je ale vidět uprostřed života?

stromy les sníh
most krajina
pohyb klid i jemný vánek
roční období
strasti i radosti
prostě jen takové obrazy
co je vidí každý jinak
podle toho jak jsou vlastní jeho srdci

a pak už není vidět nic
svět se s prásknutím vrátí do pořádku
až se zakymácíte
a vůbec si nedokážete vysvětlit smysl
toho co jste viděli

inu každý má v sobě ukryté
tajemství svého zrození

soustředěně se na mě podívala
kmitla řasami a poté zazpívala
tak pomalu a tklivě
tak nekonečně jemně a dokonale
že jsem nedokázal promluvit
zpívala se smutkem a bolestí dítěte
a zároveň šťastná jako zralý člověk
v takovém okouzlení
jako mladý i starý
což žádný dospělý nedokáže
a já umíral a zase se rodil
pod přívalem střípků melodie
jež unikly ze zapomenutého snu

na chvíli se vše ponořilo do vibrujícího ticha
aby se jí vzápětí zmocnila vrcholná závrať
a v tu chvíli jsem věděl
že právě tak by člověk měl žít a milovat
s takovou zběsilostí i mírem
s takovou silou a náruživostí
ve světě plném zemitých barev a bouří
ve světě který modrá se svítáním
a potemní v přívalu deště

znám Vás
i když nevím jak