Veršotepec

Lákavá slova
a pokušení jazyka
zlákala básníka
ať s nimi si zavzlyká

Netušil a nepřipouští
že slovy žít
je jak jít pouští
bez noh a bez vody
opil se veršemi
a vstoupil do dohody
se svou múzou:
neustoupil ani o krok
pak smísil údiv s hrůzou-
zamknul si duši do slok.

Zmírá touhou, zmírá žízní
vyjádřit se, tak ho trýzní
strašlivě, a přitom hebce
jeho úděl veršotepce.

Vím, krásně vám to v básních sluší!
však pouhým slovům nepřísluší
dát tvar a tělo vaší duši

I přes to všechno, nesměle
chytnu tužku
a sám padám do těch krás
na zápěstí pouta, stužku
ze svých slz a ocele
která v kruhu obepíná
mozky, srdce, duše: nás.

V zrcadle zírám pak
na sebe, obludu
nechci být básníkem,
a nikdy jím nebudu.