A děkuji za večeři

Na tuhle večeři jsem se musel připravit. Dáma nebyla žádné nezkušené pískle, na které mi stačilo písknout a měl jsem ho. Tohle byla jiná výzva. Už jen to, že mi na pozvání na večeři kývla, byl malý zázrak. Motal jsem se v kanceláři, potřeboval jsem jen něco rychle vyřídit a pak zase odjet. Ona tam stála na recepci a čekala, až si ji vyzvedne ekonomka. Vřítil jsem se do místnosti bez saka, košile mi napůl vlála vytažená z kalhot a jen jsem zapadl k sobě a prohraboval se v papírech na stole. Vtom jsem uprostřed pohybu ztuhl. Co to? V hlavě se mi přehrávaly rozmazané obrázky posledních pár vteřin. Schody, zrychlený dech, pohled na hodinky, další schody. Pak dveře, světlo, dáma v temně červené sukni a vypasovaném topu, blond dlouhé vlasy, další dveře, můj stůl, já, zatuhlý jak nanuk zapomenutý celou zimu v mrazáku. Ta dáma na recepci, to bylo ono! Položil jsem velmi opatrně vše, co jsem stihl nabrat do rukou, a pomalu se vydal ke dveřím kanceláře. Vykoukl jsem zpoza futer jako malý uličník a prohlížel si ji. Stála tam pořád, odhadem metr šedesát, štíhlá. Postavu zvýrazňoval strnulý postoj na vysokých podpatcích, černé punčochy pod krvavě červenou sukní, top lemující velké poprsí. Blonďaté vlasy, pečlivě stažené do přísného drdolu, na očích brýle. Bylo jí odhadem něco přes čtyřicet. Hleděl jsem na ni a čekal, až se mi konečně vrátí dech a myšlenky. Stalo se, já se upravil a vykročil za ní. Slyšela mé kroky, sjela mě pohledem jako špinavý městský chodník a vrátila pohled na logo firmy, svítící nad recepcí. Asi si ještě vybavovala můj mastodontí běh po schodech.
“Dobrý den, mohu Vám nějak pomoci?” řekl jsem, když jsem k ní došel. Recepční, znalá věci, jen obrátila oči v sloup a věnovala se dál své práci.
Vrhla na mě stejný pohled jako před chvílí a pronesla ledově: “To pochybuji,” a vrátila svůj pohled na původní místo. Recepční, vědoma si toho, že se blíží Vánoce a prémie se hodí vždy, jasně pronesla: “ Paní Marta čeká na účetní, došla nám pomoci vyřešit problém se švédama.” A měl jsem dojem, že na mě snad i mrkla.
Dáma se na mě opět otočila, tentokrát její pohled zračil nejed odpor, ale i otázku: “A Vy jste?” Pronesla to takovým tónem, že jsem pocítil vlnu vzrušení. Tak tebe, kočičko, musím dostat.
“Já jsem tady šéfem, firma mi patří," pronesl jsem s nadějí v hlase, že se ledy prolomí.
Neprolomily…
“Aha,” odpověděla a zase mě ignorovala.
Recepční na mě hodila zoufalý pohled, vidina bohatších Vánoc začala mizet a ona v bezradném gestu zvedla ramena.
Usmál jsem se na ni a vzdálil se do kanceláře. Díky práci jsem velmi rychle na fiasko zapomněl. Ale ne na dlouho. Ještě ten večer mi volala účetní, že s paní Martou vše probrala a bude potřeba zvážit jisté kroky. A že bych se s paní Martou měl sejít sám, že mi je vysvětlí nejlépe, a hned diktovala kontakt. Obratem jsem jí zavolal. Poznala mě, ale nedala na sobě nic znát. Začala mi složitě vysvětlovat, co mi doporučuje si s projektem počít, ale zastavil jsem ji. Pozval jsem ji na večeři s tím, že mi tam vše dopodrobna vysvětlí. Pár vteřin ticha, které mi připadaly jako věčnost, zakončila prostým: “Ano. Vyzvedněte mě prosím na adrese…" a diktovala. Sotva jsem stihl podat pero a vše si zapsat.
Tentokrát jsem nechtěl nechat nic náhodě. Oblékl jsem si svůj oblíbený večerní oblek, udělal rezervaci v Tanzanii, vzal svůj Mercedes a vyrazil pro paní Martu. Nezklamala mě. Dokonalé večerní líčení, důmyslný účes, kostýmek zdůrazňující její štíhlou postavu. Zastavil jsem u patníku a šel ji usadit. Společensky mě pozdravila, ale v jejích očích jsem viděl jen ledovec a profesionální postoj. To mě ale nijak nerozhodilo. Pokus nezávazně konverzovat během jízdy skončil velkým nezdarem. Byl jsem rád, když jsem uviděl osvícený nápis Tanzania, kde už čekal pikolík pro parkování. Jeden otevřel dveře mně, druhý paní a vůz odvezli na parkoviště. Upravil jsem si sako, automaticky nabídl rámě, ale paní Marta jen kráčela vedle mě. Povzdechl jsem si až moc nahlas, ale nedala nic znát. Usadili nás ke stolu, do tichého koutu, kde jsme sice slyšeli živou hudbu, dnes hrál klavír, ale nijak nás to nerušilo. Po tolika neúspěších jsem neměl odvahu jí objednat, tedy výběr jídla byl na ní. Já ale objednal víno. Zvedla jedno obočí v tázavém pohledu, ale obešlo se to bez dalších námitek.
Začali jsme probírat projekt a celou finanční situaci. Jakmile začala pracovat, vše se na ní změnilo. Tvrdé rysy se uvolnily, její pohled změkl a ona se rozhovořila. Vše mi vysvětlila, dávalo to smysl. Mezitím jsme jedli a s posledním soustem dezertu jsme dokončili i domluvu o projektu. Co si asi ale neuvědomila, bylo to, že jsme pili už druhou lahev vína. Ta první padla, ani jsme si nevšimli jak.
Jakmile se její mysl vypořádala s projektem, uvědomila si, že je u jednoho stolu s tím člověkem, který jí každým svým pohledem dával už prvních 5 minut najevo, co by s ní rád udělal. Rysy opět ztvrdly a já se pomalu začal vzdávat. Paní Martička sice byla skvělá odbornice a kočka, ale taky ledovec. A já začínal mít omrzliny čtvrtého stupně. Hovor se stočil na neutrální téma o plánovaných dovolených, když jsem si všiml, že její konzumace vína nezpomalila, ale naopak se zvýšila. Třetí lahev byla brzy na stole, číšník si mnul spokojeně ruce a na paní Martu se usmíval jako pejsek na svou misku s granulema. Hovor pokračoval, čas běžel, víno teklo. Když jsem se podíval na hodinky a vzdal se posledních nadějí na zneuctění krásného těla paní Marty, najednou vstala. Myslel jsem, že jen míří na toaletu, ale po cestě mě chytila za kravatu a táhla s sebou. V podniku, jako je Tanzania, se obdobné věci nedějí příliš často, ale zase na druhou stranu jsou to takoví profesionálové, že nikdo na sobě nedal nic znát. Zapadli jsme na dámskou toaletu a já měl dojem, že jeden z číšníků spěchal s cedulí “mimo provoz” směrem ke dveřím. Cítil jsem se pomalu až vyděšeně, jak rychle vše probíhalo. Otočila se, přitáhla až k sobě a podívala se zblízka do očí. “Ty hajzle, to se už nedá vydržet!” zasyčela na mě. Než jsem stihl jakkoli zareagovat, zvedla si sukni kostýmku a vrazila si mou hlavu do klína ve stoje. Nohu pak zvedla a opřela o topení. Neměla kalhotky a tekla neskutečně. Vrazila si mou tvář do rozbouřeného moře, já se ponořil a lízal, pil a sál. Jenže příval její šťávy byl nekonečný. Držela mě pevně za hlavu a tlačila na sebe tak mocně, že jsem nemohl ani dýchat.
Zprudka mě zvedla, chytila za rozkrok a zkušeným hmatem zkontrolovala mou erekci. Její ohnivý pohled naznačil spokojenost, otočila se a vyšpulila prdýlku. “Šukej mě!” zavelela striktně a já neměl odvahu se přít. Chytil jsem ji za boky a jemně se začal do ní sunout. Ona se prudce přirazila: “Řekla jsem ŠUKEJ MĚ!” Jemnost toho povelu musela způsobit, že začaly kopulovat i nejbližší stoly v okolí záchodků. Matně si vybavuju, že klavír v restauraci začal hrát svižnější a hlučnější skladbu, než se zde běžně dala slyšet.
Přirážel jsem do ní, bušil a potil se. Nešlo už ani o to si užít, ale bál jsem se. Bál jsem se dalších rozkazů a snad i trestu. Připadal jsem si jako malý školáček. A po těch letech dominance a dobývání mi to přišlo neskutečně vzrušující. Ona ale poznala, že se mi to začalo líbit. Vytrhla se mi a odstrčila mě. Stáli jsme tam oba dva, já i penis, bezradně, a čekali, co se bude dít dál. Ona se jen škodolibě usmála, chytla mě za něj, přitáhla a plivla do tváře. V šoku jsem na ni hleděl, ale ji to nijak neodradilo. “Chtěl bys ještě?” a roztírala mi sliny po tváři.
“Ano,” pípl jsem nervózně.
“Ano co?” A silně stiskla můj penis.
“Ano, paní,” dodal jsem spěšně.
Usmála se. Vyhrála. Byl jsem v její moci. Věděli jsme to oba. Stlačila mě na kolena, měl jsem obličej těsně u její kundičky, když si začala masírovat poštěvák a strkat do sebe dva prsty. Bez mrknutí se na mě dívala, já skákal pohledem mezi jejím pohledem a kundičkou. Za chvíli mě zalila její orgasmická šťáva. S tím si klidně srovnala sukni, mě odstrčila a já se svalil na zem. Šla si umýt ruce a já na ni jen bezradně hleděl. Sjela mě pohledem. Mou mokrou hlavu, můj stojící penis. Utírala si ruce, sledovala mě. “Dnes ne, nezasloužíš si,” a vyhodila papírový ručník do koše. “Jdeme.” Poslušně jsem vyskočil na nohy a snažil se upravit. Nedala mi mnoho šancí, plynule vstoupila do sálu restaurace a já klopýtal za ní. Byť se na nás nikdo nedíval, cítil jsem jejich pozornost a jakoby z dálky jsem snad slyšel i potlesk.
Zbytek večera byl pro mě jako v mrákotách. Stále jsem nechápal, co se to stalo. Byl jsem nadržený, ale cítil jsem se ukojený. Nechápal jsem. Když nám donesli účet, nechal jsem velké spropitné a nechal si přivézt vůz. Syrový venkovní vzduch mě trochu vrátil do reality, ale ona zde byla stále. Stále se mnou konverzovala úsečně, odmítavě. Byl jsem dokonale zmaten.
Odvezl jsem ji domů, otevřel dveře. Ona vystoupila a beze slova šla ke dveřím domu. Hleděl jsem za ní a nechápal. Na posledním schodu se otočila a pronesla: “Děkuji za konzultaci. Výsledky shledávám uspokojujícími. Další konzultace bude ve čtvrtek v 8 večer. Tentokrát u mě doma.” A odemykala dveře. Nečekala nějakou odpověď, zda mám čas. Stál jsem s otevřenou pusou a přemýšlel, co se to stalo. Už zavírala dveře, když ty se najednou zastavily. A zase trochu otevřely a já slyšel jen hlas z domu, než se dveře definitivně zavřely: “A děkuji za večeři."