Doprava v 21 století

» autor: Twido
Tento příběh je pravdivý a není proto možné jej připisovat jiným osobám. Jakákoli podobnost s jiným příběhem je čistě náhodná a velmi o ní pochybuji. Jména v této povídce jsem nepoužil, tedy není co měnit.

S vrznutím jsem otevřel dveře, těžké masivní dveře zasazené do betonových stěn. Vstoupil jsem do místnosti, špatně osvětlené jedinou lampou, visící ze stropu. Osvětlovala jen pár tváří, sklánějících se nad stolem, zbytek místnosti se utápěl ve stínech. Zvenku dolehl temný zvuk výbuchu dělostřeleckého granátu, ze stropu se snesla trocha prachu. Hlavní mluvčí, v uniformě nejmenované armády s generálskýma frčkama, jen ledabylým pohybem ruky zrníčka prachu smetl z mapy, která byla středem zájmu všech tváří. Všichni pozorně poslouchali, aby jim neuniklo ani slovíčko. Byli v kritické fázi plánování a jediná chyba by mohla následující plán zhatit.
“Takže ty,” ukázal prstem přímo na mě, byť jsem se snažil do místnosti vstoupit co nejvíce potichu, “vezmeš motorizovanou jednotku, vyrazíte směrem na východ, do Rumunska. Zde počkáš pár dní a pak se obchvatem vrátíte na západ. Já a osobní doprovod počkáme den na stanovišti. Poté se obrněným vlakem vydáme směr Chorvatsko, kde se ukryjeme na strategickém místě poblíž Rijeky. Sem za námi dorazíš.”
Všichni sledovali prst generála, jak se míhá nad mapou. Všechny hlavy přikyvovaly, vše dávalo smysl. Zdálky zaduněl výbuch dalšího dělostřeleckého granátu. Akce se blížila, napětí stoupalo. Dalším tématem strategické porady byla příprava zásob, její logistika atd. Po schválení základního plánu si všichni oddechli, chápali svoji roli a věděli, že pod tímto vedením je nic nepřekvapí a vše se dokonale podaří.

Asi tak by se dala vnímat naše příprava na dovolenou. Žena si počínala jako správný stratég, nic neponechala náhodě a do detailu vymýšlela, jak a co proběhne. Já vyrazím v pondělí na služební cestu do Rumunska. V kufru budu mít věci dětí, co se nepotáhnou vlakem a ty posléze přivezu do Chorvatska na místo naší letošní dovolené. Ona s dětmi o den později vyrazí žlutým vlakem do zvolené destinace. Po asi třinácti hodinách noční jízdy dorazí na místo, kam já dorazím v pátek. Užijeme si pár dní dovolenou a pak přejedeme do Záhřebu, kde jsem měl naplánované další pracovní schůzky. V sobotu po téměř dvou týdnech na cestě pak zamíříme zpět domů. Plán možná zní komplikovaně, ale vše dávalo smysl. Děti nadšené z první návštěvy u moře, žena z pořádné dovolené po čtyřech letech od porodu. Panovala dobrá nálada a jen mírná nervozita. Vše se mohlo spustit.

Pondělí
Jak jinak než problém. Původní plán předpokládal výjezd brzy ráno, čekala mě cesta asi 850km, ale na mém autě bylo potřeba vyměnit alternátor. Termín předání auta byl plánován na poledne, takže jsem aspoň využil situace a zašel si do nemocnice na kontrolu. Byl jsem totiž po operaci, která se zkomplikovala, a hojení neprobíhalo, jak mělo. Doktor, co mě prohlížel, byl přímo nadšen z toho, že na čtrnáct dní míním zmizet z republiky a vydržet jen na mastičce framykoin. Ale cestu mi schválil. Jen s jedním upozorněním - nesmím jít do moře. Rána by mohla být infikována a já si tak způsobit velkou nepříjemnost. Po prohlídce jsem si vyzvedl auto a konečně se vydal na cestu. A kilometry začaly ubíhat.

Úterý
Zatímco já cestoval Rumunskem a měl jedno jednání za druhým, žena s dětmi pobrala nezbytnosti, co byly nachystané, a vyrazily k vlaku. Ten vyjížděl kolem osmé hodiny večerní. Vše probíhalo podle plánu, nic se nekomplikovalo.

Středa
Kusé informace, které jsem obdržel, naznačovaly, že se věc lehce komplikuje, ovšem ne nijak překvapivě. Děti se ve vlaku relativně vyspaly a okolnosti se rozhodly, že si jej užijou i vzhůru. Vlak měl zpoždění víc jak tři hodiny. Dlouho jsem čekal na zprávu potvrzující, že jsou na místě. Hleděl jsem na temnou obrazovku telefonu a ten se stále odmítal rozsvítit a sdělit mi, jak jsou na tom. Nakonec i to se stalo. Žena poté, co konečně dorazily na místo a dosmýkala jak děti, tak bágly, zjistila, že její telefon odmítá komunikovat s jakoukoli mobilní sítí. Prostě - žádná služba. Jenže domluva byla, že si zavolá a domácí ji do apartmánu uvede. Po chvíli zoufalého pobíhání a oslovování kolemjdoucích se jeden anglicky mluvící smiloval a ženě telefon zapůjčil. Ta si naštěstí v prozíravém osvícení základní údaje uložila, a mohla je tedy najít i bez spojení s mocným internetem. Pak už byl jen krůček k tomu se ubytovat a informovat mě skrze wifi. Všichni jsme si oddechli. Generalisimus a jeho kohorta byli na místě, bylo na mně, abych své obchody úspěšně dokončil a dorazil za nimi.

Pátek
Hotovo. Zákazníci mě milují, já s výsledkem spokojen, nasedám do svého auta a vyrážím na další úsek cesty. Dnes je na pořadu dne téměř 1000km, tři státy a odhadem 13 hodin za volantem. Cesta začala téměř romanticky. V Rumunsku není mnoho dálnic. Kochal jsem se krajinou a každou minutou ukrajoval vzdálenost do cíle. Hranice se Srbskem proběhly plynule a já se dál mohl kochat kopečky, Dunajem, lesy… Krásné to bylo. Dominik Dán mi skrze hlas slovenského čtenáře zpříjemňoval chvíle za volantem. Vše šlo jako po másle. Jenže problém nastal. Cca třicet kilometrů před cílem mi začalo v autě cukat. Zvláštní pocit, neudělal mi radost, ale nešlo o nic výrazného. Dojel jsem tedy bezpečně na místo, auto zastavil na dvoře u domu, kde jsme měli pronajatý apartmán, a šel za rodinou. Sice mi vrtaly hlavou myšlenky na to, co to mohlo být, ale dojel jsem, ne?

Sobota
Žena zavelela: “Mám už dost místní pláže, jedeme na jinou!” Děti naskákaly do sedaček, do kufru se daly nutné koupací propriety, já nastartoval mocnou V8, zařadil zpátečku a vyjížděl ze dvora. Pak jsem dal autu pokyn, aby vyrazilo kupředu, a nic… Rychlost se nezařadila. Lehce jsem zbledl a zkusil pohybem páčky auto přesvědčit, že jsem to myslel vážně, ať nevtipkuje. S jemným úderem rychlost naskočila a my vyrazili. Ale jen pár set metrů. Pak rychlost opět vypadla. Mé zblednutí přešo v temnější odstín zelené a já byl nucen zavelet k ústupu. Generál nebyl z mého rozhodnutí nadšen, ale motorizovaná jednotka byla z vážných technických důvodů provozu neschopná.
Šlo se tedy na již osvědčenou pláž a já začal přemýšlet, jak celou situaci vyřešit. Protože jsem nemohl do moře, seděl jsem v baru u pláže, popíjel víno a kochal se pohledem na návštěvníky pláže. A že v září je na co se dívat! Průměrný věk se pohyboval kolem šedesáti let a já si objednával jeden pohárek za druhým. A přemýšlel.
Nová převodovka do tohoto typu aut by rozplakala i Rockefellera a jeho peněženku. S nadějí jsem se vrhl na své pojištění, protože to zahrnuje servisní služby, ale odtah byl jen do nejbližšího servisu. Odtah domů je za vyšší třídu pojistky a tu jsem neměl sjednanou. Takže dát auto do místního klasického či autorizovaného servisu? Pokoušet se anglicko/chorvatsky něco domluvit? Opět děsivý nápad. Možnost nechat se nabourat nějakým chorvatem jsem zavrhl, stejně by mi jen ublížil a auto přežilo. Bylo tedy nutné raněný vůz dostat do ČR. Zde jsem měl štěstí a poměrně rychle jsem našel společnost, která mi za přijatelný peníz auto do ČR odvezla hned druhý den.
Dobrá tedy, tohle je zařízeno, teď je třeba si užít dovolenou.

Neděle
Užívat si dovolenou je fajn nápad, ale jak, když pak plynule máme přejet do Záhřebu a tam mám pracovat? A jak se pak dostat domů? Tuto fázi plánování jsem převzal já, žena si užívala moře a klidu.
Plán 1 - letadlo. Ze Záhřebu let do ČR je na 13 hodin s přestupy, cena za letenku je šílená.
Plán 2 - žlutý vlak - plno.
Plán 3 - půjčím si auto v Rijece a vrátím v Brně (ať žije globalizace, jupí!). Našel jsem půjčovnu, auta k dispozici, už to chci objednat a cena 11 000 Kč/den. Jako opravdu, žádný vtip. Dobrá tedy, tahle varianta padá.
Plán 4 - autobus do Záhřebu a pak vlakem do Brna. Super nápad, první část jsme ihned naplánovali, zakoupili lístky a řešili zbytek. Vlak ze Záhřebu? Jasně, ale přes celé Rakousko, tedy opět 14 hodin jízdy, tři přestupy. Na přestup deset minut. Riskovat, že nebude zpoždění? Ne.
Plán 5 - velké nadšení. Jak jsme mohli být tak slepí? No jasně! Ze Záhřebu jezdí přímá autobusová linka do Brna. Noční linka, bez přestupů, 7 hodin jízdy, holky se prospí a brzy ráno jsme tam. A cena? Za pusu! Super! S nadšením jsem začal kupovat lístky, vyplnil jsem všechny údaje o cestujících a hle - dítě mladší čtyř let musí být v sedačce. Autosedačce. V hlavě mi proběhla vzpomínka, jak našim dvěma sedačkám v mém autě, naloženém na odtahovce, se slzou v oku mávám. Má skepse se prohloubila o to více, že sedačky se dají zapůjčit jen na vnitrostátní lince. Abych si zničil i poslední zbytky nadějí, vytočil jsem linku podpory. Po pár desítkách minut se mi podařilo prolámat se užvaněným automatem a hovořit s lidskou bytostí. Ta ale jen potvrdila to, čeho jsem se obával - ne, bez sedačky Vás do autobusu nepustí, ne, sedačka se půjčit nedá.
Jak se z této podělané země bez auta dostat??? Sakra, vždyť máme tři auta! Máme čtyři sedačky! Proč hergot! Hergot? A že by?
Plán 6 - já si sednu na noční linku autobusu a dojedu do Brna. Trochu se prospím, vezmu druhé auto a pojedu zpět do Záhřebu. Zvládnu práci, naložím rodinku a frrr zpět do ČR, pohodlně a bezpečně! Finanční kalkulace ukázala, že jde navíc o nejvíc ekonomickou variantu. Žena byla logicky skeptická, protože celý tento plán logiku postrádal. Ale po chvíli přemýšlení jí to smysl dávat začalo a já dostal zelenou.

Středa
Dovolená končí. Bereme naše věci, sbíráme děti a vybíháme směr autobus do Rijeky. Dojede pohodlný, klimatizovaný autobus, do nějž nasedáme na cestu dlouhou třicet kilometrů, na kterou máme hodinu, a pak dalších třicet minut počkáme na linku do Záhřebu. Vše šlo krásně a plynule. Až do doby, než jsem začal sledovat hodinky. Řidič s chorvatským klidem nic neřešil a jel si na pohůdku. Tedy jsme sice do Rijeky dojeli, ale se zpožděním. Žena ihned vyběhla z autobusu a jala se svým tělem zabránit odjezdu další linky do Záhřebu, zatímco já jsem s napětím sil sbíral veškerou naši bagáž a vláčel ji směrem, kterým uprchla. Dorazil jsem na místo, kde žena vítězoslavně ukazovala na mé zpocené tělo s tvrzením, že já jsem nosič zavazadel i palubních lístků. Stewardka s řidičem znechuceně převzali lístky a kufry a my mohli vyrazit. Cesta proběhla téměř bez potíží, až na pár slečen, které neskutečně otravovala žádost mé ženy, zda by nemohlo dítě sedět se svým otcem, a tedy si ony dámy nemohly přesednout k sobě. Její optimismus je asi nakazil a svůj zkvašený ksicht si na chvíli schovaly a ustoupily čtyřletému dítěti, co se pak otci schoulilo do klína a usnulo. Ještě jednou děkujeme, dámy. Dorazili jsme do Záhřebu. Já se už cestou pokoušel sehnat taxík s dětskými sedačkami. Naprosto neúspěšně. Vystoupili jsme, stáli, hleděli na sebe a přemýšleli, jak s kufry, batohy a řvousenkami absolvovat osm kilometrů dlouhou cestu v neznámém městě pomocí neznámé veřejné dopravy. Žena mi opět ukázala, kdo je zde generál, nakráčela před prvního taxikáře, který neuměl ani slovíčko anglicky a začala ho přesvědčovat. O minutu později jsme drželi děti v náručí na zadní sedačce jeho taxíku a řítili se směr ubytování. Na místě jsme si hodně oddechli.

Čtvrtek
Cesta autobusem. Bez problému. Cesta Brnem. Bez problému. Dvě hodiny spánku a zpět do auta, čeká mě práce. Auto je postarší, spolehlivé, ale odpovídá svému věku. Žena sdílela stav našeho cestování také na facebooku, a tak mi bratr, díky ní informován o mé cestě do Brna, zavolal a nabídl jeho zánovní vůz. Neváhal jsem. Ženino auto tedy mělo absolvovat hodinovou cestu na jih Moravy, kde jsem si měl přesednout a pak už jen pět set kilometrů do Záhřebu. Pohodička. Jako vždy jsem zapnul Waze a vyrazil za bratrem. Jenže Waze byl nastavený na mé pracovní auto, které má dálniční známku. Druhé auto ničím takovým nedisponuje, nemá důvod. Ignoroval jsem doporučení navigace, ať rozhodně sjedu a pokračoval směrem Slavkov. V tu chvíli se v rádiu ozvalo hlášení - z důvodu havárie nákladního automobilu se dálnice uzavírá. Takže po dvou hodinách spánku jsem zaparkoval vůz na dálnici na další dvě hodiny a pěkně se na sluníčku smažil. A čas běžel. Nakonec se zadařilo, auto jsme si předali a já vyrazil do Záhřebu. Očekáváte nějaké další vzrušujicící okamžiky? Zklamu Vás, tentokrát jsem dorazil v pořádku a bezpečně.

Sobota
Práce skončena, jednání méně úspěšná, ale jistě to výsledek přinese. Děti naloženy, apartmán předán, my v autě a vyrážíme. Plán byl navštívit hrad kousek na severo-západ od Záhřebu. Upřímně - je tam nádherně. Kopečky, skály, lesy…. Máte dojem, že jste v Rakousku či Švýcarsku. Děti si kopečky také užívaly, zvracelo jen to starší. Bratře neboj - k poskvrnění zánovního auta nedošlo, odneslo to jen oblečení! A byť je to neuvěřitelné, po návštěvě hradu a cestě skrz vytíženou dálnici, jsme večer zaparkovali u domu a zdraví a spokojení šli do svých postelí.
12 dní, 3500km, spousta zážitků. Pojedete příště s námi?
Tipů: 1
» 25.09.21
» komentářů: 0
» čteno: 262(5)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: My čtyři

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.