Jezero

Jedno setkání po letech u Černého jezera. Plno bolesti hluboké jako to jezero a pár 'kdyby'. Ale život si na 'kdyby' nehraje. HP fanfikce
» autorka: Kate3
Stál u temného hlubokého jezera plného vodních tvorů. Na hladině se třpytily měsíční paprsky a z kapradin a houští u břehu kvákaly žáby. Jeho černý plášť mu povlával okolo kotníků. Vysoká postava, nyní již po všech životních bojích lehce nakloněná na stranu a shrbená, působila stále stejně majestátně jako tenkrát, když svižným krokem přecházel učebnu tam a nazpátek. Založil si ruce na prsou a vyčkával. Za ním se ozvaly tiché kroky a praskání větviček. Z lesa se vynořila další osoba. O něco menší, oděná v jednoduchých džínech, vlněném vínovém svetru a lehké tmavě modré bundě. Dost foukalo a její kratší vlasy, než jak si je pamatoval, poletovaly ve větru.
Pomalu se otočil. „Jdete pozdě, slečno Grangerová,“ pronesl svým typickým hlasem. „Opět.“
„Weasleyová, profesore, možná jste zapomněl,“ odpověděla a natáhla k němu ruku, kterou on po chvilce stiskl. „A omlouvám se. Musela jsem uložit děti. Rose nemohla usnout.“ Její hlas byl hlubší, zněl dospěle a více žensky. Dávno už vyrostla z té malé všetečné dívky.
„Pan Ronald Weasley ví o tomto... setkání?“ zeptal se a přimhouřil své tmavé oči.
„Ne,“ řekla krátce. „Je v Paříži. Má nějaká jednání s francouzským Ministerstvem kouzel. S dětmi zůstala Ginny.“
„Co jste jí řekla?“
„Nic. Neptala se. Ví, že si matka od dětí musí někdy vyrazit ven.“ Odmlčela se a pár vteřin se na něj zpříma dívala. „Je štěstí, že dnes Molly nemohla. To bych tak snadno neodešla.“
Severus Snape krátce přikývl. „Neprojdeme se?“ zeptal se nakonec, když se ani ona neměla ke slovu. Přitakala a pomalu se rozešli podél břehu Černého jezera. Nenápadně si ji prohlížel. Vrásky kolem očí jí vlastně slušely a pár stříbrných pramenů ve vlnitých kadeřích nemohlo svým počtem překonat jeho prošedivělé řídnoucí vlasy. I ona si ho v měsíčním svitu neopomněla pořádně prohlédnout. Vráska mezi obočím od zamračeného výrazu a drobné rýhy kolem jeho úst k němu patřily. Věděla, že je měl už tenkrát, když ho s Harrym zachránili z té zpropadené páchnoucí díry, ale nyní se ještě prohloubily. Neviděla ho roky, a přesto v jeho přítomnosti cítila zvláštní tenzi, o níž si myslela, že už ji vzal dávno čas a život s Ronem.
Po dlouhých minutách ticha promluvila ona: „Proč jste mne pozval na tuhle schůzku?“
„Chtěl jsem si s vámi o něčem promluvit,“ řekl bez výraznější známky emocí ve svém hlase.
„Nejsme ve škole, profesore,“ upozornila ho. „Nemůžete být ani po těch letech konkrétnější?“
Hermiona přísahala, že slyšela jeho povzdechnutí. Pak konečně promluvil, aniž by zastavil svůj krok. „Proč jsi ode mě tehdy odešla?“ Automaticky přešel do tykání, na nějž už ona dávno zapomněla, že někdy vůbec existovalo. Anebo si po celé roky namlouvala, že by byla raději, kdyby neexistovalo. Okamžitě jí ale naskočilo na své místo a přišlo jí přirozené.
„Evidentně si to pamatujeme každý jinak,“ odpověděla s notnou dávkou výmluvného tónu v hlase. „Tys mě vyhodil, Severusi. Odháněl jsi mě a odmítal mou pomoc. Nebylo možné zůstat.“
Bývalý profesor lektvarů na chvíli zvolnil krok a pak se zastavil úplně. Mladá žena se otočila, aby na něj počkala. „To není pravda. Nevyhodil jsem tě,“ ohradil se přísně.
„Tak jak to tedy podle tebe bylo?“ ušklíbla se.
„To si můžeš odpustit, Hermiono,“ řekl příkře a zamračil se. „Chtěl jsem, abys zůstala, ale obával jsem se, že ti ublížím.“
„Samozřejmě, profesore,“ zasmála se ironicky. „Protože ses vůbec nechoval jako arogantní zatracený hajzl, který od sebe odhání všechny, kteří mu nabídli pomocnou ruku.“ Udeřila na něj rozzlobeně.
„Dobře. Nevěříš mi,“ odpověděl klidně, ale jeho oči byly plné blesků. „Choval jsem se jako zasraný bastard, ale aspoň jsem se tě snažil během těch let kontaktovat. Tys ale zájem neměla. Zbaběle.“
Hermiona se také zamračila a několika kroky přešla až k němu. Zabodla mu prst do hrudníku. „A co sis jako myslel?! Že zavoláš a já přiběhnu jako poslušný domácí skřítek? Vzpamatuj se přece! Měla jsem už jiný život. Mám manžela a děti.“ Naštvaně oddělovala slova od sebe a skoro na něj křičela.
„Mohla jsi mi aspoň odpovědět, ať tě nechám být. To by bylo lepší než nic.“ I on se dokázal tvářit neústupně.
„A k čemu by to bylo?“ pokrčila rameny nakonec.
„Nemusel bych si roky chovat naději.“ Postarší muž otočil svůj pohled k jezeru a přehlédl na druhý konec. Byla chladná skotská podzimní noc. Na hladině se směrem k nim převalovala mlha.
„Naději? O čem to sakra mluvíš?“ Propalovala ho pohledem a vytáčelo ji, že se na ni nedívá, když s ním mluví.
„Čekal jsem roky na tvou odpověď a zkoušel se s tebou nějak spojit,“ vysvětlil.
Pozorovala jeho výraz zahleděný někam, kam jí už nebyl umožněn přístup. „Proč jsi nezavolal? Ty mudlovské mobily nejsou úplně k zahození.“
„Věř mi, nebo ne, ale i to jsem zkoušel. Ten, o kterém si všichni myslí, že žije v předminulém století.“ Podíval se do oříškových očí, které zářily překvapeným výrazem.
„Nevěděla jsem, že jsi volal,“ vydechla tiše.
„Buď to zvedl Weasley, anebo někdo z jejich rodiny. Pak dokonce i některé z tvých malých dětí,“ pokračoval.
„Proč jsi mi nezanechal aspoň nějaký vzkaz? Cokoliv.“ Šplouchání vody, které jediné narušovalo ticho této zvláštní chvíle, nemohlo přehlušit naléhavost v Hermionině hlasu.
Profesor Snape se ušklíbl a otočil hlavu zpátky k jezeru. „A co bych tak asi měl říct? Ahoj maličká, mám rád tvoji maminku, dáš mi ji k telefonu? Anebo: Jak se má vaše manželka, pane Weasley? Nechtěla by se mnou zajít na kávu? Kdyby mě jen proklel, bylo by to štěstí.“
„Ron o tom neví. O nás neví. Neřekla jsem mu to.“
„Ach tak,“ řekl nezúčastněně, než sarkasticky pokračoval: „Tak mladý pán je chráněn před zklamáním. Jak milé.“
„Měl tehdy starosti s rodinou. Jeho bratr byl zabit a nikdo z nich se z toho nemohl vzpamatovat. Remus a Tonksová taky zemřeli. Bylo to těžké, Severusi, tak přestaň být takový idiot.“
„Já jsem tam byl, Hermiono,“ odpověděl a věnoval jí výmluvný pohled. „Málem jsem tam taky zůstal.“
„Můžeš být rád, že žiješ. Každý tu radost nemá.“ Utřela si z tváře zbloudilou slzu za všechny milované, které ve válce ztratili. Zdálo se to být už tak dávno...
„Radost,“ odfrkl si nespokojeně s ironickým podtónem. Kvůli nočnímu chladu se od jeho úst linul kouř.
„Já jsem už unavená, Severusi, z tohohle celého,“ rozhodila vyčerpaně rukama. „Řekni mi po pravdě, proč tu jsem?“
Profesor se znovu rozešel a pak se posadil na lavičku, která stála u pravého břehu. „Chtěl jsem se s tebou sejít, protože bych si rád ujasnil pár věcí.“
Hermiona si sedla vedle něj a tiše ho pozorovala. „Poslouchám,“ řekla nakonec odevzdaně.
„Když jsi mě tam tenkrát nechala v tom odporně žlutém pokoji u Sv. Munga a už ses nikdy nevrátila, nelitovala jsi toho někdy?“ Zvedl k ní pohled a ona zahlédla první pro ni srozumitelnou emoci. Smutek v jeho očích.
Znovu si povzdechla a pak pevně překřížila prsty. Ruce si položila do klína. „Každý den. Zpočátku,“ odpověděla pomalu. „Ale pak jsem to potlačila. Ron potřeboval mou pomoc a podporu. Nemohla jsem se rozpůlit. Ani teď nemůžu.“
„Chápu. Neměla jsi jinou možnost,“ řekl po chvíli. „Odehnal jsem tě. Pyšný a naprosto přesvědčený o tom, že nikoho nepotřebuji.“
„Ano. Zatraceně pyšný a důvěřující jen sám sobě,“ přitakala. „Proč musíte od sebe neustále odhánět každého, kdo vám chce pomoct a záleží mu na vás, Severusi Snape?“
„Sama jsi to řekla. Protože jsem idiot. Omlouvám se ti. Za všechno.“
Hermiona pokývala hlavou na znamení, že přijímá jeho omluvu. Pak svěsila ramena, jakoby na nich nesla tíhu celého světa. „Na tohle jsem už stará.“
„A co mám říkat já?“ usmál se na ni konečně, i přestože se jeho nitro málem roztrhlo na tisíc kousků od smutku, který cítil. I ona mu věnovala úsměv. Potom se k ní naklonil a dotkl se jejích vlasů, a když neuhnula, svými prsty putoval po drobné tváři až k čelisti.
„Ne.“ Zastavila ho. „Nesmíš se mě dotýkat,“ vydechla bolestně a odtáhla se. „Protože pak nebudu chtít, abys přestal.“
Starší muž se k ní naklonil. Ucítila jeho dech na kůži na svém krku a dřevitou vůni kolínské smíchané s dřevitým podtónem. Profesorovy rty byly stále přísně vykrojené a ostře řezané rysy jeho tváře rozpoznala i po letech.
„Tohle nemůžeme. Severusi, prosím tě. Přestaň mě mučit. Mám manžela a děti.“
„Já vím. A tohle mi musí stačit. Ale proč používáš stále stejný parfém jako před lety?“ zeptal se a díval se na ni se zamyšleným výrazem. Odtáhl se, ale ne zase o tolik, aby si mohl prohlížet její obličej.
„Z nostalgie. Asi,“ vysvětlila krátce. „Od té chvíle, co jsi mi ho dal, jsem nenarazila na lepší, který by mi vyhovoval víc.“
„Jsem rád, že se ti líbí,“ řekl po chvíli. „A teď běž. Děti by neměly být doma bez matky.“ Byl to jeho obvyklý přísný způsob, jakým dával najevo, že něco přikazuje, ale i starost o druhého člověka. „Doprovodím tě a pak zmizím.“ Hermiona přikývla a podala mu ruku. Společně se přemístili. Objevili se uprostřed potemnělé ulice, někde na předměstí Londýna.
„Tak tady to je,“ ukázala na dvoupatrový dům.
„Hezké,“ pronesl upřímně. „Děkuji za rozhovor. Teď bych měl jít,“ otočil se k odchodu, ale ona se dotkla jeho paže a pevným stiskem ho zadržela.
„Počkej, prosím. Kdybych tenkrát neodešla...“ Muž se na ni mlčky otočil. „Milovala jsem tě, Severusi. Jinak než Ronalda a než své děti, ale to nic nemění na tom, že to tak bylo.“
„I já vás, paní Weasleyová,“ řekl a jemně se dotkl její dlaně a vtiskl do ní polibek. „Kdybych tě tenkrát od sebe neodehnal... Ale život si nehraje na ‚kdyby‘. Minulost nelze vrátit. Netrap se kvůli tomu, Hermiono. Netrap se kvůli mně. Dobrou noc a sbohem.“
„Naschledanou, profesore,“ odpověděla nazpátek a vzala za kliku u branky.
„Žádné shledání už nebude,“ pronesl ještě tiše a pak se přemístil. Když se Hermiona otočila, na ulici už nikdo nestál. Od té chvíle se už nikdy neviděli.
Čas od času, v těch šťastných okamžicích, kdy brala své děti v létě do Deanova lesa, zahlédla laň, která se k nim občas přidala. Putovala lesem s nimi a sledovala je z bezpečné vzdálenosti z houští. Zvláštní, pomyslela si matka dvou dětí s podivným hřejivým klidem ve svém nitru.
Když se její malý syn, který se v tu noc vzbudil, podíval z okna, uviděl stárnoucího muže, který zničehonic zmizel a svou matku, která se za brankou na jejich předzahrádku schoulila do dřepu s rukou na ústech. Nevšiml si, že poté, co zahrnul závěs, jeho máma statečně vstala, otřela si oči a odebrala se zpátky do jejich domu. V okamžiku, kdy se nakláněla nad postýlky obou dětí, pohladila je po tváři a pak si šla také lehnout do prázdné chladné manželské postele, už Hugo zase spal.
Ráno se její syn zeptal, kdo byl ten člověk, se kterým mluvila před jejich domem. Po pár vteřinách zamrznutí uprostřed pohybu, když mu zavazovala botičky, vysvětlila tichým hlasem: „Starý přítel.“
Tipů: 6
» 04.09.21
» komentářů: 2
» čteno: 82(6)
» posláno: 0


» 04.09.2021 - 22:37
Krásně ovládáš jazyk. Máš dar vyprávět. Určitě bys zaujala čtenáře i svým originálním příběhem (byť mám HP moc ráda a vůbec si nestěžuji).
» 05.09.2021 - 23:02
Dota Slunská: Moc děkuji. Vážím si tvé pochvaly. Originálních příběhů mám napsaných několik, postupně je sem budu přidávat. Jde převážně o historické povídky, resp. povídky z historie. Ještě jednou děkuji.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: Nepředstavitelná
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Besinka + 1 skrytých [2]
narozeniny
sailorr [10]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.