Pohádky

Pohádky
Samé pohádky a celý život
První co jsem se s obtížemi učil byla abeceda.
Souhlásky a samohlásky mi nakonec daly kýženou mámu i tátu.
No a když jsem takto pokročil, přelouskl jsem celý slabikář.
Následovalo mnoho knih.
Nejdřív ty dětské Lovci mamutů, Mikulášovi patálie, Kocour v botách, Sůl nad zlato, Kniha džungli, Guliverovi cesty.
Pak ty od Foglara o kamarádství a čestnosti Hoši od bobří řeky, Záhada hlavolamu, Rychlé Šípy.
Mnoho Mayovek o indiánech Old Shetrhend, Vinettou.
Krásné knihy od Vernea.
Od nich byl krok k sci-fi.
Odbočení k beletrii.
Zastavení u přírody, zvířat, ekologie.
Mnoho encyklopedických knih.
Řada slovníků, map, cestopisů.
Knihy Mňačka, Kundery, Čapka, Haška, Poláčka, Remarque, Bukowski, Pawlovská, Loem.
Putování, Souostroví Gulag, Jeden den Ivana Denisoviče, Žert.
Frýbovou, Frýborta, Johna.
Kmotra, Tři mušketýry.
Řady méně známých autorů.
Kola, Konečná diagnóza, Penězoměnci, Hotel, Letiště, Let do bezpečí.
Zastavil jsem se u humoru Renčina, Urbana Raka, Lady, Mládka, Ringo Čecha.
Přečetl pár životopisů o vědcích, hercích, cestovatelíc proh.
Velikou řádku zabraly odborné knihy o řemeslech truhlářství, elektrotechnika, automobilismus, vědeckotechnická revoluce, kovářství, tesařství, vodoinstalaterstvi, architektura, malba, letectví, strojírenství, farmacie, léčitelství, filosofie.
Chodím do svatostánku knih Světozoru, kde procházím v euforii regály knih a prohlížím geniální stavby, divy světa, obrazy a malby, sochy, fotografie.
Mnohdy nějakou koupím a pak tyto prohlížím a čtu při nejedné sklenici vína či piva ve vinárně v Jindřišské, Lucerně, Blatničce či u Vejvodů, U tygra, U Glaubiců...
Čtu i časopisy, noviny, politické, místní, tendenční, zpravodaje, inzerci, erotické.
Neodmítnu pornografii.
Konzumují veliké množství dat, zdánlivě spolu nesouvisejících.
I přes to všechno se cítím hloupý a neznalý.
Mám totiž srovnání.
Vím, že nic nevím.
Vím taky, že to nikdy vědět nebudu ani nemohu.
Říkávala mi to máma, co už tady není.
Ta četla mnohonásobně víc než kdy já stihnu.
Každý však nemá dar paměti, kombinatoriky, jazyků.
I přes to může být čestný, potřebný, ctěný, žádoucí, intuitivní, krásný.
Ale i naopak.
Dnešní doba vtíravého internetu a plidké televizní a filmové tvorby nám postupně bere interesantnost čtení a vnitřní vlastní představivostí.
Jak pohádky končí?
Že zazvoní zvonec, což je její konec?!
Ne, končí umělou inteligencí, roboty, samořiditelnými auty, raketami na Mars.
Končí utopické děje.
Přichází Seznam.
Covid, Zeman, Babiš, inflace, deflace, hurikán, Tálibán, Šaría.
Konec pohádek.
Dezinformace, manipulace, stádovost.
Jak je se lidé dívají místo na oblohu do mobilu.
I jak se vaří, či tobě daří zjistí tam.
On přeci ví co máš rád, kde a co nakupuješ, s kým stýkáš, komu vykáš, co říkáš kdo ti volá, píše, miluje i kdo s tebou pracuje.
Teda to mně určuje.
Smutné koukám na hřbety zaprášených knih, zatímco vidím rozsvícený displej a lesknoucí se otisky na klávesnici.
Boj je vlastně souboj.
A já tuším s kým mám tu čest
Dědo, řekni nám nějakou nahradilo pusť nám nějakou...