Hospůdka nacpaná nostalgií

Tak jsme se nějak hezky nachomýtli v hospůdce na zahrádce u mňam piva, kde to lomozilo a hulákalo. A oni to důchodci na srazu základky po snad šedesáti letech.

Opravdu jak děti ve škole… a já se musela usmívat jejich hláškám:

„Ty jsi která? Bláža?“
„Né, já chodila do jiný třídy, až potom do naší!“

„Já myslela, že je to Labuda a von Pepík, nazdár, to jsi fakt ty? Celej Labuda!“

„Seděla jsem až vzadu, Růža Š……, pamatuješ?“
„Joooo, ale ta byla hubená!“
„No, tak to sem já ta hubená… hihi!“

„Co máš s kolenem?“
„ Jsem blbě spad a vono se to né a né hojit.“
„To já ti měl před deseti lety… rači o tom nemluvim. Dáme si na to panáka, jo!“

„Hele, Libuška, ta s tím dlouhým copem, chodila tenkrát s Jardou, žejo?“
„Ale kdepá, to byl Karel z vedlejší třídy, nakonec si ale vzala Honzu V……., ale toho neznáš!“

A tak dál a tak dál…

A já si jen tak seděla nad pulitrem piva a pořád se usmívala, ani si nevšimli, měli si toho tolik co povídat… jů!

A pány proháněly jejich prostaty k výletu do zadní části hospůdky.
A babičky si česaly před zrcadlem své šedivé či obarvené vlásky a byly krásné. Tak kouzelně rozverné jak holky, kterými kdysi bývaly.

A pak je někdo vyhnal z hospůdky ven… a že prý bude překvapení…

Konečně chvíli klid. A v tom klidu náhle přiletěl černý anděl… servírka… a příjemným hlasem nám popřála hezký večer a s úsměvem jak půlnoční měsíc požádala o placení.

Lidičky se vrátili. A nás pomalu nechávali odejít a tak jsem se já přezvědavá nedozvěděla, co bylo to jejich překvapení… to bylo opravdu už jen jejich.

Teď jsem doma a píši to, co se stalo před hodinkou a mám z toho milý pocit.
Snad se takového srazu po mnoha letech také naše třída v tak hojném počtu jednou dočká ;-)


.