Na lovu

Tu dýku co nosím denně
prohlížím ostří
a celkem otevřeně
říkám že není způsob
jak mně oddělat
nosím si v sobě
sebevraha
a mléčná dráha
zdá se být někdy
lhostejná
když kolem mně
tančí věty
nechám je tak
ať odplují
pak zezadu chytnu je
jak chvost od komety
a k zemi položím
pomalu těžce dýchám
zapomínám
pokaždé něco slibují
rychle je chytnu
držím v hrsti
jak písek mezi
prsty
zase mi utečou
ty malé střípky
od naděje
když navštíví mne
hlas se chvěje
jak hubená tráva
na polích...