cestou do hor

na každém druhém stromě káně
výjev jak z hororu dokrmí mlha
čím jsme jí blíž
tak námi roste

v kostech pole život vrže
obrazný vřískot smázne gesto
proto už neřeknu co se mi zdálo
že zase o něm jak třásly se ruce
a hlas jen tenký pro děti zbyl

poťouchlý datel na konci mlhy
ťuká mi na šíji slunečný den
to už jsme v jiné nadmořské výšce

v nebi za očima ztmavených brýlí

včera hrne mrakem dlaně
má dar mě rozesmát
na první dobu

široko daleko za rysem kapoty
táhne se krajina
hladká jak peří