Holubi

Holubi

Než přiletí holubi z věčného města,
hladoví, špinaví, bez kouska citu.
Na trávu, kde dřív bývala cesta,
se posadíš, zašeptáš: Jsi tu?

Rukou jim nadrobíš chlebové kůrky,
vítr jim z peří vyhnal vzdušný prach.
Stařenám z plášťů zbyly jen barevné šňůrky
a ptáci se točí a nemají strach.

Ještě má křídla, co dokážou vzlétnout,
pustit se střemhlav a nezahynout.
Ještě ti chutná se v oblacích střetnout,
s orly, jim nepodlehnout.

Prostý je příběh dlažebních kostek,
ohnutá záda, držet stádo i dav.
Prach z křídel když pohnou se poprvé, po sté,
zmizí v očích mramorových hlav.

Cesty se spletou v jeden nejprostší cíl,
posbíráš kůrky, co zadupal čas.
Holubům z pírek sypeš mramor i jíl,
pořád jsi s nimi, pořád jeden z nás.

Ještě má křídla, co dokážou vzlétnout,
pustit se střemhlav a nezahynout.
Ještě ti chutná se v oblacích střetnout,
s orly, jim nepodlehnout.