XPH

Zaibeho rovnice
» autorka: xlps
Takovýhle? Krásný barvy kolem dokola. Příjemný zvuky. Není to hudba, takový zvláštní, ale hrozně příjemný. Hladí to, trochu šimrá, hřeje. Kolem to trochu fouká, takovej jemňoučkej, hřejivej větřík, není to nepříjemný, ne, je to takový hladký. Vlastně kolem je všechno příjemný, uklidňující, krásný zvuk i barvy…Trochu moc to se mnou točí, ale jinak… Vlastně nevím, proč jsem se bála. Nic mne nebolí. Tak takovýhle to měli ti, se kterými jsem tu měla žít? Ted, Mine, Kesa, Nena, kapitán, Leo, Miran, Ann, Roby, Wencl, Hans?
Všichni se něčeho bojíme a nejspíš není proč. Strach z neznáma pomine, když se věci, jevy, děje stanou konkrétními. Poznání je úleva, klid. Sladký spánek, navždy.
„Neotevírej oči, ještě chvíli. Hlavně je neotevírej. Bude to dobrý, neboj. Všechno je v pořádku, lež a nech si zavřený oči. Věř mi.“
Jsem celkem poslušná, sice jsem v tu chvíli vůbec nechápala, proč slyším Janův hlas, proč mám mít zavřený oči, ale věřila jsem. Nemůžu přesně říct v co, ale věřila. Možná byste udělali to samý a nebo ne, hrdinný typy by doširoka otevřeli oči a hleděli všemu vstříc. Nejsem taková. Podřídit se mi nedělá problém. V tom hlase jsem cítila velikou oporu, uklidňoval mne a já mu věřila. Chtěla jsem něčemu věřit a možná jsem se bála. Kdoví jaký to tam je? Koho potkám? Potkám někoho? Chci to vůbec vidět? Bylo mi krásně, svět za zavřenými víčky byl celej můj a na to něco kolem, co nejspíš není svět ale nevím přesně co, na ten jsem v tu chvíli nebyla zvědavá ani trochu.
Když jsem je pak otevřela, vážně nevím, co napsat. No co? Vůbec nic mi nebylo, po tý ráně na ruce a infekci ani stopy, jen jsem byla hrozně unavená. Jediný co mi bylo jasný, že Jan mne určitě nevyléčil a na zázraky taky zrovna nevěřím.
Jakmile bylo nejspíš jasný, že jsem tady, zpátky a vnímající. Nenastala romantika a dlouhý pohledy do těch otevřených očí. Ne, ne. Spustila se na mne smršť, že vlastně bylo velmi bezpečný, že ležím ve svým uzavřeným prostoru a ten druhej je za sice průhlednou, ale přece jen přepážkou. Jeho vodopád slov přenášel jen reproduktor, ale i tak to bylo víc než dost. Je pravda, že naposledy jsem vnímala dole u vchodu a sem jsem se musela dostat bez svého přičinění, ale nezdálo se, že zrovna teď je chvíle na nějaký dotazy z mý strany.
Jsem zbrklá, zmatkářka, která si dělá svoji naprosto zbytečnou vědu, pro věci a děje, který stejně nikdy nenastanou. Protekční, sice chytrý, ale neuvěřitelně zmanipulovaný dítě, který vyrostlo v meziplanetární vědkyni ve svým, malým obzůrku a plní jako robot příkazy, který ani neví k čemu měly sloužit. Zabalená do svý zvrhlý vědy dělám věci, který mohou ohrozit nejen mne a navíc jsem tak nemožná, že dělám matematický chyby. Čísla a hodnoty jsou daný, děje se mohou měnit v závislosti na skutečnostech, ale matematika zůstává i v tomhle světě, kde teď jsme (a to slovo svět musím chápat, jak místo, kde teď žijem) stále vědou s určitými zákonitostmi, který musím respektovat. Zaměňovat a dělat chyby ve výpočtech s technikou jakou mám je víc než diletantský. Zaibeho rovnice a její kvadratický násobky, stejně jako integrita výsledků modelu Px-Cx³. Když už si všechno zaznamenávám, tak bych si to taky měla po sobě číst a to hned a ne až na konci. Tohle není žádná super věda, to jsou běžný matematický operace, který umí i každej technik. Jsem nepozorná, postupy nedodržující a nesoustředěná, což by nejspíš nevadilo, kdybych si tu nehrála na vědu a nedělala pokusy, který mne můžou zabít.
Tvářím se jako vrchol emancipované ženy (tak to myslím je nějak moc v historii, to jsem se učila v historických vědách, to bylo kdysi nějaký hnutí a moc si nepamatuju k čemu) a přitom nedokážu být chvilku bez dozoru někoho zodpovědnýho ( to myslí sebe?).
Neměl mi stavět skleník, ale velkou krásnou a „ cestovní“ klec, protože jedině tam budu sama sobě i svýmu okolí bezpečná a pro jistotu pod dozorem. Až budu moci vstát, a to teď nemůžu, možná za 53, ale to ještě uvidí (přestal počítat ve 24?), tak ani nemusím ten svůj nedokončenej pokus hledat, protože už tu není a rozhodně jej nebudu opakovat, protože už nebudu mít s čím. Strach mít nemusím, protože je to bezpečně zlikvidováno.
Neumím se radovat z věcí, který mi tahle planeta a život na ní poskytuje, pořád si žiju v příkazech, který mám nejspíš implantovaný a nechápu, že je to k ničemu. Z tý předchozí věty si mám zejména uvědomit zejména význam třetího podstatnýho jména v pořadí. (Překvapil mne tím jazykovým okénkem).
Bylo toho ještě mnohem, mnohem víc, jenže psát to nemá cenu. Byla to povětšinou pravda. Ale když jsem vypnula mód sebemrskačský poslech a začala vnímat jen tón hlasu, slyšela jsem i něco jinýho. Nejdřív jsem si několikrát vyhodnocovala obsah, ale pak jsem přidala i jiný hodnoty a - zdá se mi to? Jeho intonace vykazuje ve třetích a dalších plánech hodnoty strachu. Čeho by se zrovna on bál?
To se nejspíš nedozvím, má mně celou napojenou, tak mi tyhle úvahy samozřejmě ihned zatrhnul. Není to on, komu se tady teď bude dělat psychologickej rozbor. Navíc se mi zvýšily MbO hodnoty, taky mám [HJw 60052], tak spánek, nastaví mi 52Lc a pak si to dopovíme.
Nevím, proč tenhle sáhodlouhej monolog považuje za rozhovor, ale možná to bere tak, že jsme tu byli dva – posluchač a on.
Tipů: 0
» 18.04.21
» komentářů: 0
» čteno: 398(0)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: XPH | Následující: XPH

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.