koróné...

stál jsem na hoře
zabořen ve sněhu
a díval se

stoupala po žebříku
s roztaženými pažemi
na sykomoru
a pod ní korax
z větví stromu
ochutnával z fíků

tiché šumění
větru časem zaniklo
a ona promlouvala
zvukem listů
které šelestily
jak se v nich hýbali ptáci

vítala slunce
přitom peří
nocí obarvené
nesouc mu vodu od pramene

dávno bych skončil své trápení
jenže ona se ohlédla na mne
a pronesla
bude dobře
protože nemohla říct
že dobře je

viret in eternum