Šmerkust

Hody, hody, doprovody,
já jsem malý zajíček.
Dejte něco na zahřátí
nebo pytel vajíček.

Vzpomněl jsem si tuhle, když na mne, v pravidelném hledání čehosi vypadla ze skříně bužírková mrskačka, jak jsem s touto upravenou verzí říkanky vyrazil kdysi provětrat pomlázku do terénu s naším prtětem. Od té doby už samozřejmě odtekla spousta vody. Obcházeli jsme tehdy známé, všelijaké příbuzné, sourozence a rodiče. Bylo mu tak šest možná sedm let. Přesně to nevím, ale už mluvil. Přišlo mi to rozverně veselé a roztomilé z úst malého „zajíčka“. Jen jsem nedomyslel důsledek téhle rýmovačky. Když dáte totiž někomu na výběr, okamžitě si vybere variantu stranící dítěti. Zatímco mrněti se úspěšně plnila igelitka vejci, čokoládou a žvýkačkou, mě soužila vlezlá zima. A tak jsme po pár návštěvách, za nedalekým kontejnerem na komunální odpad, slovíčko „nebo“ zaměnili za výstižnější „k tomu“. Více tak říkačka korespondovala se vzniklou situaci a mohla docela slušně uspokojit oba koledníky.
Dítě se zdálo inteligentní a po třetím zopakování a dvou pohlavcích už to uměl bezchybně a na původní verzi úplně zapomněl. Dál už se to odvíjelo daleko veselejším směrem. Synátor pomalu tašku ani neunesl a já měl v těle prapodivnou směs výhřevného paliva. Na konečné, u babičky a dědečka, jsme za mrskání dostali ještě řízek se salátem a bylo nám dobře po tělíčkách oběma.
Ovšem pokud si vzpomenu na své dětství, tak mě Velikonoce nijak netankovaly. Spíš jsem se ke koledující bandě přidával jen proto, abych nevypadal, že se snad, nedej Bože, straním pionýrského kolektivu. Chodili jsme od bytu k bytu a tloukli jsme do děvčátek v sukýnkách a barevných punčocháčích, co se do nich vešlo. Děvčata z toho byla celá „nadšená“ a na nás se mezi futry (ne)nuceně usmívala s maminkou a „pistolí“ za zády. No a já jsem si celou dobu připadal tak nějak divně. Asi jako žebrající sadista.
To v pubertě, to už byla jiná. Tam už byl v mrskání i nádech dlouho očekávané erotiky. Děvčátka vyrostla z pletených punčocháčů do veselých mini sukének a když se rozkošně bránila, mohla nám, čas od času, nabídnou i nějakou tu příjemnou podívanou. Mnohdy člověku prošel i nějaký ten letmý dotykový vjem.
Teď už na to kašlu. Nebaví mě to. Zase. Smradi už chodí sami a řízky od rodičů nám donesou až do postele. Tam je vůbec o velikonočním pondělku ze všeho nejlíp.
S polednem pak přichází kamarád „doktor“ se svým veselým „Hody, hody, dost už bylo vody, nejsem žádnej zajíček, nalejte mi rumíček“, který u nás každoročně svou pouť po rodinách končí. Většinou ztěžka usedne do jednoho z křesel, postěžuje si na lidi, že už nekupují pořádnou kořalku a dá si kafe a rum. Pak tady pravidelně zapomíná mrskačku neboli žílu, když ho jdu jako správný hostitel doprovodit až k němu domů. Dám si u něj kafe, rum a pak odcházím a on mě jde doprovodit. To mu ovšem jeho žena pravidelně zatrhne, neboť bychom se byli schopni takhle doprovázet ještě po celé hodiny.
I když to by bylo na těch svátcích asi to nejlepší. Prostě, pohybem ke zdraví.