Ty

V skrytu lesa postavy tam stojí, potichu, jen zádný hluk. Smysli všechny přitom křičí, že bude se tu konat lup. Tak zmizela mi duše s srdcem. Za polibky jsem je dal. Zazehla si uvnitř těla, prapodivný vnitřní zár. Stále platí co jsem řekl, platit to tak bude dál. Svoji krev i svoje části, klkdne bych Ti v nouzi dal. Čím jsi nikdo nepochopí, ať se kdo chce snažit chce. Mé tělo se neutopí, neb to Tvoje vnímat chce. Ze jsem blázen, snílek vim proste blbe premyslim. Ač nechtělas tak cit svůj zřím. Ze jsi, strasne jsi mi dala. Čím jsi prostě vím. Uz dva roky co jsem napsal těch pár řádek o nichž sním, o té kávě, povídání. Ano sním i o líbání. O Tobe a o Tvém těle, snim a tak žiji . Jo, jsem magor dobře vím... . Časem v hrobě shniji. O samotě v hlíně sám, nade mne strom z jablka je dán. Tak tiše v smrti k užitku, jak koupil jsem fu maliu kytku, co nenasla nikdy cil. Tak pomateny zivot, ve kterém jsem snil, tak snim a stale budu snit, tak dlouho tady budu dlit. Dlouho, dlouho mam cas si snít. Predlouho planuju tu žít. Ze prosel jsem si nemoznym i moznym, i spatnou vychovu jsem znal. Nejsem jako otec, co v detsvi na me sral. Nemam cas jsem slycha, nebo tohle nechapu. Tak sjem se ziti ucil sam, a odpovedi hledat. Jsem prostě holt pako vim, snad jednou se i pochopim. Miluju, vsak vim, ze znicim se tak tuším.

M pro L