**

Chtěla jsem navždy vonět k levanduli, mít pokoj s výhledem na moře a Tebe. Probouzet se ráno šuměním moře, usínat s ním a být tady s Tebou. Číst Tvoje knihy, psát a žít. Obyčejně, klidně a spolu. Svět by běžel kolem, svítila by světla měst a moje knihy by byly vedle Tvých. Život pro všechny a nás, s příběhy na řádcích, s realitou tady.
Možná to byla chyba. Mít Tě v každé větě. Věřit a myslet si, že je to vzájemné. Možná, že chvíli ano, ale nic není napořád. Nebývá, nebylo ani tohle. Láska, která se zprvu zdá být volná, takovou třeba vůbec není. Začne pomalu, obtáčet a utahovat a nakonec jsme zcela v její moci, ať chceme nebo ne. A zrovna teď bych nejspíš vážně nechtěla. Má vůle a chtění, nejsou to, co je zrovna to, co je na řadě. Lapena v síti, kterou utkala láska? Ne, láska to nebyla.
Tady v lese. Zavřená. Daleko. Od všech. Od Tebe. Kde všechny jsou? Naše myšlenky, ideje, lásky a reality? Kolikrát? Kolik? Jak dlouho? Sny a probuzení? Některá rána jsou krásnější nocí a jiná by měla končit už soumrakem. Jak slyšíme slova šeptaná, nevyřčená a stokrát vykřičená do hloubek a ozvěn?
Kdepak jsou asi tak naše srdce? Kým jsou a kdy? Co se do nich tak vejde? Některá místa v nich jsou samá změna a jiná zůstanou uzavřena navždy. Taková vnitřní parcelace daného prostoru, odolá všem případným změnám.
Všechna moje…, zavřená na klíč a srovnaná hned vedle křídel, co už nikam nepoletí. Stojíce na hraně, bez znalosti termiky, vybavena jen rovnováhou píšu…

Collet