JUDIA

Když se ohlédla, zkameněla.
Před jejíma překvapenýma očima hořela Sodoma zářivými plameny. Takový obraz zkázy rozhodně nečekala. Nevěřila těm hloupým řečem svého muže. Vždycky ho považovala trochu za podivína.
„Bože, Judito!“ vykřikl vyděšeně a hrdlo se mu stáhlo samou úzkostí.
Ještě stále ji držel za ruku. Ještě stále tomu nemohl uvěřit. Ještě ne.
Možná to bylo jeho pověstné humpoláctví, možná jen jeho tolikrát vyčítaná neopatrnost, ale v ruce mu teď zůstal její ulomený ukazovák. Ukazovák z pravé kamenné soli. Chvíli ho s láskou pozoroval a pak ho políbil. Možná se bude hodit, řekl si.
„Nikdy na tebe nezapomenu, má lásko." vrhnul k ní zamilovaný pohled a pohladil ji po solných vlasech.
„Proč jsi mě neposlouchala? Proč jsi jen byla tak paličatá,“ štkal zcela zbytečně.
Ulomil si ještě palec. Oba kousky uložil do mošny. Nechal ji tam stát a přidal do kroku. To by mu tak ještě scházelo, aby mu ostatní utekli.
Ještě jednou se k ní letmo otočil jak tam tak o samotě nehnutě stojí. Pak jen mávnul rukou a vyrazil.
Však on si s ní první déšť poradí.