Osmý den na útěku.

Slunce, už hřálo, když jsem se probudila. První moje myšlenky byly na jídlo. Začala jsem se modlit k Pánu Všemohoucímu.
„Když, už jsi mi dal vodu, dej mi, prosím, i nějaké to pořádné jídlo.“
Měla jsem na mysli, nějakého toho pstruha.
Šla jsem k potoku, abych se přesvědčila, že tam ti pstruzi opravdu ještě plavou. A plavali.
Umyla jsem se, najedla jsem se umytých kořínků a začala jsem dělat přípravu, jak chytit pstruha.
Nejdříve mne napadlo udělat si primitivní udici. Ustřihla jsem z osušky tenký asi metr dlouhý proužek. Z kabelky jsem použila karabinku a k ní jsem přivázala ten proužek z osušky. Sundala jsem si z prstu nejmenší zlatý prstýnek a připnula jej ke karabince, jako návnadu, a to vše jsem přivázala na větev.
Udice byla hotová.
Hodinu jsem chodila ve vodě a pstruzi mne úplně ignorovali.
Snažila jsem se být trpělivá, ale ani to nepomáhalo, pstruzi klidně plavali a nezajímalo je, jestli já mám hlad.
Možná si znalí věci nebo rybáři pomyslí, jak jsem byla hloupá. Ale byla jsem neznalá věcí a hlavně sama v samotě.
Tak ne, pomyslela jsem si. Tohle asi nebyl dobrý nápad.
Jednou jsem byla s Petrem na rybách a chlapi tam chytali ryby do ruky.
Znovu jsem vstoupila do potoka a snažila jsem se nějakou tu rybu chytit do ruky. Když se mi podařilo nějaké ryby se náhodou dotknout, vždy mi vyklouzla.
Napadlo mne zkusit tu rybu vyhodit z potoka ven. Všechny pokusy byly marné.
Už celé dopoledne jsem se trápila s chytáním pstruhů, a nechytila jsem ani jednoho.
Vzpomínala jsem, jak jsem i v televizi viděla chytat pstruhy do ruky. Nejdříve je nahnali pod břeh a pak je tam někde lovili.
Voda byla nádherně čistá, pstruzi byli pěkně vidět, ale já je prostě neuměla ulovit.
Také jsem v televizi slyšela, možná to byla nějaká báchorka, to nevím. Ale prý rumunské ženy, když máchaly prádlo ve vodě a máchaly ho tak silně, že přivolávaly sumce. Máchání prádla bylo jako vábnička pro sumce. Ale jaká je vábnička na pstruhy, to šlo za mnou.
Chytání pstruhů jsem vzdala.
Sedla jsem si po úmorném lovení pstruhů a zamyslela jsem se.
„Není možné, aby tudy neprošel třeba nějaký lovec nebo myslivec.? A kde je hajný nebo nějaký polesný?
Ne, nemůžu tady zůstat, musí se něco stát.“
Připravovala jsem se v duchu, že pokud nenajdu nějaké obydlí, že další den budu nucená nachytat nějaké ještěrky nebo žáby. A ty pak budu muset jíst.
„Nemůžu zůstat o hladu, nevím, jak dlouho ještě půjdu, a potřebuji doplnit nějakou energii. Potřebuji něco vydatnějšího, jinak tady umřu.“
Za těch pár dní, jsem také viditelně zhubla. Kraťasy mi padaly, a musela jsem opět z osušky ustřihnout kousek proužku a použít ho, jako pásek na kraťasy.
V zásadě jsem věděla, že pokud budu mít vodu a jídlo, zima mi také nebyla, nemusela bych se tolik bát. Určitě bych časem nějaké lidské obydlí našla. Jen to jídlo mi stále chybělo.
 Ještě se nabízelo maso v podobě chycení nějaké té žáby.
„Jak chytit žábu?“ Na to jsem si neuměla odpovědět.
Já neuměla chytit ani toho maličkého broučka, natož žábu.
Maso prostě nebylo, musela jsem se spokojit s kořínky, lýkem a trávou.
„Ale, jak dlouho mi to vystačí?“
Opět jsem si musela přiznat, že já nejsem ta, která by uměla přežít v lese.
Dnes jsem celé dopoledne chytala marně ryby a přemýšlela jsem, jak si sehnat nějakou tu potravu. Nic se mi nepovedlo.
Rozhodla jsem se jít pomaličku dál a snažila jsem se ujít ještě nějaký ten kilometr.
Sbalila jsem si své věci a vydala jsem se po proudu na svou pouť.
Když jsem šla po trávě, občas jsem tam vyplašila koroptev nebo bažanta. Já neuměla chytit ani jednoho z nich.
Cesta mi pomalu utíkala, šla jsem krokem a dost často jsem odpočívala. Cítila jsem se slabá a to nejen fyzicky, ale i na duchu.
Všude samá rovina, tráva a stromy. Už jsem byla osmý den v této jednotvárné krajině. Potřebovala jsem změnu.
Začínala jsem tuto krajinu nenávidět a s ní celý ten nepodařený kapitalismus.
Aspoň takový kapitalismus, který vládl v této zemi, kde jsem kdysi bývala, tak šťastná.
Byla jsem přesvědčená, že pokud přežiji, už v zemi, která podporuje zloděje, a zákony jsou dodržovány jen u chudších lidí, žít nechci a nebudu.
K tomu, abych mohla odejít z té země podvodníků, mi chybělo jen málo, „přežít.“
Což jsem si nebyla tak jistá, že se mi to povede.
Aspoň v tuto chvíli jsem měla o svůj život velký strach.
Petr se před odletem zmínil o tom, že bychom se mohli znovu vzít. Já to tenkrát odložila, požádala jsem ho, ať ještě počká, až se vrátím ze Států. Teď vím, že jsem udělala dobře.
„Já tady umřu a nikdo o tom nebude vědět. Jen tráva a stromy v lese. Petr to bude mít jednodušší, nebude muset vyřizovat žádné dědictví po mně. Ale co můj syn?“ pomyslela jsem si.

„Najde si přítelkyni, ožení se, bude mít děti,“ a mně se při tomto pomyšlení začaly koulet po tvářích slzy velké jako hrachy. Ani ta babička už nikdy nebudu.
 
S modlitbou a prosbou jsem se znovu a znovu obracela na Hospodina.
„Hospodine, čekám na tvou záchranu. Bože na nebesích, pomoz mi!“
Přes pláč jsem nemohla ani modlitbu pořádně vyslovit.
„Pane Bože, moc tě prosím, když, už jsi neochránil mne a necháš mne tady zemřít, ochraňuj, aspoň mého syna a Petra.“
Cítila jsem v celém těle slabost, zabořila jsem hlavu do trávy a s nehorázným řevem jsem začala opravdu tu trávu žrát, jako nějaká kravka i s hlínou. Byla jsem na samém dně.
Moje duše se zbláznila.
Věděla jsem, že je jen krůček k tomu, abych ztratila poslední soudné myšlení.
Po chvíli jsem se snažila uklidnit. Bylo to těžké, vše mne nabádalo k tomu, ať skáču, řvu a pláču. Ať ze sebe vydám vše, co mne sžírá a trápí.
Něco mi říkalo, že když tu zlost a bezmocnost ze sebe vydám tímto způsobem, tak mi to pomůže.
Jen jsem měla obavu, ať nezajdu příliš daleko a úplně neztratím rozum.
Ne, ještě jsem se necítila klidná, třepala jsem se po celém těle a musela jsem to dostat ze sebe ven.
Začala jsem běhat po louce a řvát úplné nesmysly, které mi zrovna přišly na rozum.
Nemělo to hlavu a ani patu.
Během chvíle to moje unavené tělo, už nevydrželo a musela jsem si odpočinout.
Slzy mi pomalu kapaly po tvářích a já se loučila se svým životem.
Vzdávala jsem to.
Přemýšlela jsem, které zvíře se první do mého vyčerpaného těla zakousne. Které zvíře díky mému masu přežije.
Jestli budu při vědomí, když mi bude něco ohlodávat moje krásné bílé tělo, o které by stál nejeden muž.
Byla jsem před odletem do Států docela hezká žena, pevné tělo, krásné poprsí a dlouhé vlasy, které mi ležérně splývaly přes můj charismatický obličej.
Aspoň takto mne vždy popisoval Petr a moji známí.
Teď jsem si byla jistá, že tato pustina ze mne udělala trosku.
Neměla jsem zrcátko, ale byla jsem přesvědčená, že mi musely přibýt i vrásky.
Pomalu se začínalo smrákat a mně jako by v uších znělo.:
„Je to tvá poslední noc!“
Slyšela jsem hlas, který ke mně promlouval tichým tónem.
„Zítřejší slunce a nebe, už neuvidíš, neuvidíš ani tu zelenou trávu, která z tebe pomalu a jistě dělá cvoka. Cvoka, který kdyby se takto choval na veřejnosti, už dávno sedí v blázinci pod dozorem.".“
Vzdala jsem to, neměla jsem, už sílu dále se plahočit touto pustinou.
Lehla jsem si do trávy a čekala jsem na smrt.
Smrt nepřicházela, stále jsem se ujišťovala o tom, jestli ještě žiju.
Štípala jsem se do rukou do nohou, abych se opravdu ujistila, že jsem ještě stále na tomto světě.
Byla chvilka, kdy jsem si dokonce přála, aby už vše skončilo a já se ocitla v nebi mezi anděly.
Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem tam čekala na tu smrt.
Nechtěla jsem se koukat na hodinky, jen jsem si v duchu přála, aby mne ta smrt, už dále netrápila a já mohla odejít bezbolestně z tohoto podivného světa.
Byly to už snad hodiny, kdy jsem se nemohla zvednout, jen jsem ležela. Najednou jsem se viděla v nebi a bylo mi tam moc dobře. Umírala jsem.