Vilnost

Vilnost
Vilnost jejich pohybů, nedávala žádný prostor k pochybám.
Dělá to, dělá to dobře a setsakramensky ráda.
Vůně, jak tuto popsat, chtěl jsem vytěsnit všechen okolní ruch a cítit jen ji.
Být omámen, lapen.
Byl jsem jako vibrující struna kytarového virtuosa.
Těšil jsem se z jejích doteků, prstokladu, melodie.
Věděla jasně a přesně, kdy a kam sáhnout.
S jakou intenzitou, razancí.
Kdy tón nechat doznít, kdy jej utnout.
Rozvíjela mojí touhu i výdrž.
Po doznění melodie jsem si ji v duchu přehrával.
Ona to věděla.
O své moci.
Každého ovládnout.
Moje Anachne.
Ta víla.
S očima třpytu měsíce.
Jiskrou ranní rosy.
Pasem vosy.
Tělem hadím, které hladím.
Silueta tváře je panebože odraz tvé.
A lůno je vesmírem.
A já se bojím třesku, černé díry, bodu z kterého není návratu.
Jsi příliš silným permanentním magnetem.
Co s tím?
Rezonance.
Gravíruješ se mi do srdce i hlavy.
Prsty běhají po pražcích, drnkají na struny.
Sen o pokušení.
Vášni.
Něze.
Tak, asi tak.
Co tomu říkáte?
Já vím, nic.
Mlčící mučící většino.