Deštivý čas

Země vyprahlá, žíznivá
do dešťů vzlíná,
jak do mne vyprahlého
vzlíná číše vína,
čas je můj déšť,
jediné co mi shůry dáno,
a až vsáknou se poslední
slzy jeho, bude vystaráno.

Odtéká mizící čas,
vsakován do podzemní řeky,
svíjí se v proudu,
a tříští vzpomínky už navěky.

I v papír stéká,
do slov a vět, ten déšť co trápí,
v očí blankytných
nebesa, země, vše se utápí…

Jen bláto a kaluže
zbydou, a pocit, že teče zase do bot,
a z bláta do louže,
ach ano, na bilbordech zase ten kokot.

Má mokrá duše je schlíplá,
pověsím se na prádelní šňůře,
až seschlý budu,
na pivo pudu, než bude hůře...